Ivo Kauer: Perličky

Poznámky Ivo Kauera, technika Il-14, palubního technika L-410 a vrtulníků Mi-17

Perličky se Špágrem na Turboletu

1. Jeden z mých prvních letů

"Tak co Ivoši, už jsi palubář, je to dobrý?" - "Jo, a proč ne??" - "Po startu, věž, žádám zónu 4 (úpatí oderských vrchů)" - a za chvíli jsem litoval, že jsem nešel do civilu. Nešlo sedět, ani stát, ruce do krve od výsadkového lana, jak jsem se držel, minimálně půl hodiny jsem nevěděl, kde je zem a kde nebe. Zázrak - já se nepozvracel! Otočil se na mně: "Co Ivoši, dobrý?". Už jsem neodpověděl a modlil se, ať letíme minimálně dvakrát do Košic a zpět. Tenkrát si to myslím užívali čtyři - velitel osádky, výškoměr a umělý horizont... a motory.

2. Nácvik vysazení jednoho motoru

Po nabrání dostatečné výšky sahá na obě páky - hned hlásím jednoho motoru! - v klidu však vypraporoval oba (výhoda volnoběžné turbíny), otočil se ke mně a říká: "To je ticho, a jak parádně letí!!". Po sklesání asi 200 - 300 metrů v klidu páky vrátil, motory zabraly a pokračoval dál ve výcviku... pokud si dobře pamatuji, klouzavost 4 m/s. Prostě frajer.

3. Cíl stíhačům MLR, duben 1988

Vše muselo časově klapat, jako švýcarské hodinky - po vzletu kurs letiště Tuřany - "Ty, Ivoši, okamžitě po přistání v Brně doplnit palivo po strop, jasný? Cisterna tam už čeká, ale musí to být rychle!" - "Jasný, veliteli". V průběhu přeletu: "Tuřany, čeká cisterna?" - "Jo, hned to bude!". Před přistáním: "Už jede!". Po přistání: cisterna nikde! Do prdele - a utíkal na věž! Přijela asi až za 10 minut, tak rychle jsem nikdy mašinu nenatankoval. "Dělej, rychle!" volal na mně a zmizel v kabině. Druhý pilot Kobéda se typicky zazubil a zmizel za ním, já chtěl dorvat poslední nádrž a on nahazoval motory! Ježíšikriste, rychle hadici dolů, taktak jsem zavřel nádrže, hup dolů, řidič s cisternou ujel, já naskočil a už roloval na dráhu, Kobéda: "Tuřany, vzlet" - a 350 km/h ve 100 m směr Dunaj - paráda, oddechl jsem si - ale podvědomě při pohledu na tu krásu pod námi jsem už v duchu začal počítat, věděl jsem, že nádrže totálně plné nejsou... a kde byly Košice přes Mukačevo ...

Po příletu k Bratislavě sklesal na 50 m, ubral rychlost a začala prohlídka rozestavěného vodního díla na Dunaji, jaké snad v té době nemělo obdoby. Mega dílo Gabčíkovo. Tolik betonu, železa, dělníků a nákladních aut plných kamene až po Štůrovo už asi nikdy neuvidím. Bralo to až dech, něco neuvěřitelného, co člověk dokáže vymyslet a postavit. A to byl duben, kdyby přišla povodeň, tak nevím, jak by to dopadlo. Občas jezdím do Velkého Mederu ohřát kosti a svaly na termál a v Čunovu hledím s údivem ještě dnes. Ale kvůli obří stavbě jsme tady neletěli - vlítli jsme do Maďarska, nad námi už někde čekali stíhači, velitel nabral kurs Bukové hory - Tokaj - Tisa - Mukačevo. Očima jsem střídavě sledoval palivoměry, přelet nad stromy Bukových hor, dohlednost byla dobrá - vyhlídkový let za odměnu, pak vinice věhlasné Tokaje, krásný ohyb řeky Tisy a... palivo rapidně ubývalo, i když rychlost byla cestovní. Stíhači MLR si nás fotili a šup, byli jsme na Ukrajině. Mukačevo kousek, otočka a kurs Košice. Někde kolem státních hranic se celkem očekávaně při pohledu na palivoměry rozsvítil zbytek paliva. Od dětství mám rád zeměpis, takže jsem věděl, že ještě před Košicemi čekají Slánské vrchy. Palivo jsem veliteli ani nehlásil, nebylo potřeba, jen řekl: "To je dobrý". Kupodivu jsem byl klidný, věděl jsem, že by přistál i na poli, ještě jsem si prohlížel Zemplín pod námi a Trebišov. Lehce přeskočil Slánské vrchy (to už jsem oči z palivoměru nespouštěl a vyhlížel dráhu v Košicích), Kobéda se zazubil a šéf v poklidu hladce přistál. Při pojíždění věž: "Potrebujetě palivo?". A velitel říká: "Myslím, že ano...". "Tak Ivoši, my jdeme na kafe, doplň to a letíme domů". Plnil jsem hodně dlouho, už se vraceli: "Tak co, kolik tam toho zbylo??" - "100 litrů!" - "No vidíš, tak jdem na to...." a odfrčeli jsme domů. Ten člověk měl snad v hlavě už v té době PC! V Tuřanech jsem zřejmě při tom spěchu moc nenaplnil a až nyní si vzpomínám, že jsme už něco vylítali předtím v Mošnově. No hlavně, že to vyšlo tiptop, jak by řekl Eda Michalík, spolubojovník a kamarád z mokré čtvrti.

Pozn.: Eda Michalík začínal jako palubní technik už na Il-14 a jednou vzpomínal na příhodu se stejným velitelem. Na věži v Mošnově řídící říká: "Pepo, jdu na žampiony, budeš dělat průlet?" - "Jo, ale raději pak zalehni do trávy". Řídící ze zasmál, že to nebude nutné. Před průletem Il-14 mával ve stoje rukama a později vyprávěl, že viděl vrtulemi sekat trávu v 300 kilometrové rychlosti a chtěl se zahrabat do země - žampiony zapomněl na místě průletu. Neviděl jsem to, ale věřím....

4. Maximální rychlost

Jednou jsme se pozdě večer v pátek taky vraceli z Košic. Po přeletu Beskyd začal z letové hladiny klesat po kouli dolů, to mě probralo a hlásím: "Máme maximální rychlost", odpověd: "Ivoši, však taky maximálně spěcháme domů!" ... a druhý pilot L. Klinger vyprskl smíchy. A vlastně s tím je spojena další perlička se stejnou osádkou - kontrola VVLŠ Košice na 2 dny s nejvyšším... generálem V.

5. Kontrola VVLŠ v Košicích

V půli prosince 1986 jsme letěli na "kontrolu" VVLŠ do Košic, předtím samozřejmě v Hradci Králové přistoupil nejvyšší - generál V., který vypadal celkem přísně, na mne působil sympaticky. Letělo se na 2 dny, počasí nic moc, v Košicích celkem sucho. Po příletu jsme se jeli ubytovat, já s Láďou Klingrem na jednom pokoji, pak krátká procházka městem a že si dáme 1-2 dobré piva k večeři v dobrém hotelu a půjdeme brzo spát - ráno se mělo letět zpět. V restauraci vzadu už seděl náš velitel s generálem a něco důležitého probírali - pozdravili jsme a po večeři jsme v té tmě venku potkali generála: "Tak co chlapci, jak se máte, pivo bylo dobré, že?". Normálně s námi pokecal za chůze a rozešli jsme se. Začínalo sněžit. Kdy byl na té kontrole, dodnes nevím. Ráno se probudíme a všude bílo. "No nazdar!", říkám si - a už klepe na dveře velitel: "Tak hoši, nasnídat, venku máte gazík, já přijedu později, zatím pořádně očistěte mašinu, letíme přes Bratislavu a Hradec domů!". Venku asi 20 čísel čerstvého prašanu a než jsme dojeli na letiště, tak se krásně vyjasnilo. Předešlé odpoledne jsem zabalil jenom kabinu, ale prašan šel odmetat dobře i z křídel. Láďa mi pomáhal, jak mohl a když jsem chtěl sundat plachtu z kabiny, všiml jsem si, že stěrače skel k ní přimrzly. "To počká", říkám si. Rychlá zkrácená kontrola, vše vypadalo normálně, meteme sníh kolem mašiny jak diví a přijíždí gazík - vystupuje velitel a za ním generál: "Tak co hoši, dobrý? Za chvíli startujeme... Ukaž Ivoši, já ti pomůžu!" a strhl plachtu z kabiny... i s jedním stěračem, který se v polovině nalomil. Jen jsem zařval néé, ale bylo pozdě. Pravil: "To je dobrý" a přiklepl jej k oknu kapitána. Domníval jsem se, že času je dost - vzletová a přistávací dráha včetně pojížděček a spojek pod sněhem, pluhy nikde a ouha, generál nastupuje do letounu a "Pepo, letíme! Máme málo času!". Po krátké kontrole: "Věž - pojíždět a vzlet" - "Povoleno, pojíždějte!". Nevěřil jsem vlastním uším a očím - v asi 15 cm prašanu pohodově dojel na čáru, za námi to vypadalo jako když zasněžujete sněhovým dělem sjezdovku a vzlet, který se mnou ve stoje za Láďou sledoval i generál. Elegantně postupně nabral rychlost a ve 140 km/h to ještě elegantněji odlepil, jako kdyby startoval ze suchého betonu. Neuvěřitelné, jaký měl cit a zkušenosti. Z věže se ozvalo: "Hm, pokračujtě, Blava povolena". Nastoupal letovou hladinu, generál poklepal Láďovi na rameno a sedl si na pravé sedadlo místo něj. Dosedl, pochválil Pepu za ukázkový vzlet a přebral na chvíli řízení - a stěrač v asi 300 km rychlosti začal klimbat, sem, tam, dopředu, dozadu - a z výšky 3 km se poroučel k zemi. Generál dělal, že nevidí, velitel na to: "A je fuč..." a my s Láďou vzadu pukali smíchy. Byli jsme někde nad horami, tak jsem si říkal, snad to vyjde, teď v prosinci, přinejhorším nějaká zatoulaná ovce... dodnes nic, tak snad to vyšlo. To byla kontrola s generálem, jako hrom. Pak jsem ho jednou potkal na Kolibě v Jeseníku, jen jsme se na sebe usmáli - pamatoval si.

6. Vzlet do bouřky

Koncem září 1987 probíhalo jedno z četných denních létání v Mošnově, různá letová cvičení, tratě a tak, pro zkušené piloty prostá rutina. Tento den jsem byl v osádce s velitelem Jezdinským a mladým Mikušem. Po provedení obligátních cvičení a doplnění paliva jsme stáli na startu jako třetí v pořadí a nutno říct, že už asi půl hodiny předtím se rapidně zhoršilo počasí a před Mošnovem směrem na jih byla jasná bouřka - přímo ve směru vzletu. Nevím už, kdo startoval první, ale na rádiu klid, takže to ještě stihl. Druhé pořadí, kdo jiný: pplk. Szobi - říkám si: "No, to jsem zvědav". Odpálil jak se na stíhače sluší, Jezďa najel na dráhu a v poklidu čekal, byli jsme poslední. Když Szobi zmizel v mracích, tak se ho po chvilce na rádiu zeptal, jak to tam vypadá? - "Ty dobrý, trochu to namrzá, černo, lije, ale jinak dobrý, už z toho budu venku", a odmlčel se. Jezďa moc dobře věděl, proč se ptá, říká: "Tak startujeme, jdeme na to", ale i když jsem ho znal jako kliďase, moc se mu nechtělo. Komu by se taky chtělo do takových sraček... Při vzletu jsem si jen opakoval, ať nezapnu odmrazování náběžných hran křídel moc brzy - lepší bylo chvilku počkat, námraza pak rychleji odpadla celá. Po vlétnutí do mraků při stoupání okamžitě začalo peklo - tma, na sklech námraza, turbulence jak prase, hromy, blesky ze všech stran - až nás jeden trefil přímo - ten okamžik jsem myslel, že nám hoří motor, hlavu jsem měl v plexi kopuli pro lepší výhled, prst na interkomu a... nemohl jsem vydat ani hlásku, tak mě to šokovalo. Byla to rána jako z děla, mašina někam poskočila (0929), strašný záblesk, výška asi 1000 m. Těsně předtím jsem zahlídl v té odporné temnotě vlevo malou modrou díru a Jezďa taky. Když se pral statečně s řízením, jenom vykřikl: "Kurva! Už zase!!" a po kouli dolů do leva hledal díru v mracích, já a Mikuš bledí jak mrtvoly a velitel do díry, a byli jsme pod tím... Fuj, to byla úleva, mašina byla celá, zahlásil návrat po úderu bleskem a po hladkém přistání jsme stroj i s čekající komisí prohlíželi. Byl to neuvěřititelný pohled: v čumáku díry jak po samopalu, to samé na podvozkových krytech, náběžných hranách a všechny konce vybíječů statické elektřiny spáleny. Tak to jsem ještě neviděl a už ani nechci... Šel jsem si zapálit, pak převlíct a na pivo - chtěli nás poslat na vyšetření do ÚLZu, myslím, že jsem odmítl a po pár dnech lítal dál, to bylo lepší. Ale Jezďa to zvládl skvěle, zaplať pánbůh, už v tom měl asi cvik... ani jsem se ho nestačil zeptat, kdy se mu to stálo poprvé. Na mne druhá námraza ještě čekala... ale až na Mi-17.

7. Letecký den s Květy, Mošnov 89

Poslední ne perlička, ale Perla, která vešla do dějin dopravního letectva...

Léta běžela, bylo cítit uvolnění, v létě včetně technického personálu se častěji jezdilo v rámci tělovýchovy na přehradu Olešná koupat a zahrát nohejbal. Kdo nejel, prováděl mimo jiné průlety nad rekreanty tamtéž - jednou jsem to zažil na terase restaurace jako host a vícekrát v mašině a v obou případech bylo vidět na milovnících zlatého moku, že chtějí utéct... Byly to pěkné chvilky a zážitky, měl jsem tam celá léta stan pod stromy a užíval volné chvíle a dovolené se synem. Leteckému dni s Květy s Mrijou v roce 1989 předcházela ukázka Ruslanu v roce 1988, kde se, pokud si dobře pamatuji, prováděly jen statické ukázky letecké techniky. A blížil se rok 1989... Mimo běžného pracovního kolotoče jsem už tehdy měl pocit, že probíhá současně nějak více společenských akcí, nevím, možná to byla náhoda, různé večírky a letkové akce - jakoby šéfové říkali - jen je nechte, ať se baví, jsou mladí! - a taky jsme se bavili. S velením letky a bohatou leteckou kariérou se právě loučila hvězda mých popisovaných pár perliček - Josef Szobi. A tak, jak se na letecké eso sluší a patří. Jsem asi první, kdo tento letecký kousek zveřejní, ale zasluhuje si to a snad si z toho současní piloti Turboletů nevezmou příklad. V té době měl před důchodem, 56 let! Dnes má myslím 81 let a vypadá pořád stejně. Neuvěřitelné. Všeobecně se vědělo, čeho je schopen a létání s ním v osádce byl zážitek a nikdy nuda. Prostě sportovec, stíhač a pak dlouholetý dopravák, abstinent a nekuřák. Létající vzor, ale pokušitel, co mašina a osádka vydrží - vlastně bojový pilot s neuvěřitelným citem.

Generálka na letecký den probíhala den předtím, v sobotu 2. září 1989. Od rána už táhly davy na Mošnov a mezi nimi delegace z fabriky Kunovice, která nám před lety tyto krásné stroje dodala. Zálet počasí nemohl provádět nikdo jiný než osádka Szobi, Kochan, Javorek. Na řídící věži padla obligátní otázka: "Tak Pepo, co to dneska bude???", odpověď při odchodu: "Ty, nějakých pár nízkých průletů a...", údajně po schodech dodal: "A jeden výkrut na závěr". Osazenstvo věže se na sebe nevěřícně podívalo a považovali to za přeslech (to snad néé!). Nepřeslechli se. Ono se už dopředu něco šuškalo, jako že se už déle trénuje akrobatický kousek v bezpečné výšce, ale kromě osádky tomu snad nikdo nevěřil. 5 let ho ta cedulka na palubní desce (AKROBACIE ZAKÁZÁNA) dráždila, až neodolala ona, ani on. Do letounu přistoupil ještě jako cestující Plamen Komarov, letovod pluku a šli na zálet. Právě přicházela kunovická delegace, když nad jejich hlavami provedl letoun 1133 v přízemní výšce elegantní výkrut! Oněměli úžasem a já na baráku po předletové přípravě uslyšel hlasy kamarádů - "Ty vole, on to fakt udělal, ty vole, viděli jste to?? To není možné!". Hned jsem pocítil úlevu, že delší dobu létám se Špágrem. Tohle bych asi nerozchodil...

Později se říkalo, že jmenovaný cestující z letounu 1133 ještě 14 dnů něco mumlal bulharsky... ani se nedivím, já bych asi po první úlevné nadávce už nemluvil vůbec. No, Pepa vešel do dějin letectva a je živoucí legendou. A zaslouženě. Můj názor ale je, že to bylo za hranou a potvrdil mi to přímý divák, kamarád a dlouholetý palubní technik, že spíše než elegantní výkrut to byl výkrut sudový s vybráním tak akorát nad zemí... (dodnes nevím, jak tam Javor a Plamen plápolali nohama hore). Musím zajít za Plamenem na skleničku dobrého vínka, ani neví, že jsme dlouholetí sousedé na jihu Moravy...

Jinak generálka a samotný letecký den proběhly hladce - nutno poznamenat, že na tuto dobu nevídaná událost, která nemá obdoby. Piloti dopravky Pešta - Klíma, Szobi - Kochan, Špaček - Podolan provedli ukázku skupinové slétanosti perfektně, průlety nad Mrijou a 100 000 diváky a závěrečný rozchod byly ukázkové, dodnes jsem hrdý na to, že jsem svou troškou přispěl i já.

Pak už události nabraly rychlý spád - odchod do důchodu a loučení s Pepou Szobim, myslím že ve stejném období i se šéfem zotavovny Jeseník Pepou Sedláčkem, no bylo to plodné a veselé období, člověk si to užíval jak pracovně, tak ve volném čase. Dávalo mi to chvílemi zapomenout na Mi-17, které už 2-3 roky parkovaly na druhé straně letiště a já marně žádal... Zase jsem málo lítal a přišel 10. listopad 1989 - dopředu jsem avizoval, že nutně musím být večer v Praze (sestra je zpěvačka skupiny Citron - dodnes jako host, ten večer bylo velké vystoupení v Lucerně a rodiče již ráno vyrazili vlakem), jenže opět mému nejbližšímu nadřízenému to nebylo moc pochuti, i když odlet do Kbel byl až po obědě. Byl pátek a zachránil mě kdo jiný než Špágr, který seděl za kniplem. Z letky mi volá: "Dělej, letíme, nečekám!". Naskakoval jsem za pojíždění, jen přibrzdil - a za hodinu jsem vystupoval ve Kbelích, kde mi osádka popřála příjemný večer a ať "pozdravuju ségru od modrých ocelových ptáků". Paráda, trochu jsem měl obavy z odvety, že jsem zdrhnul, ale nastávající události to vše vyřešily za mne - konečně jsem měl i já trochu lidského štěstí, kyvadlo dějin se přiklonilo na mou stranu.

Na Václaváku jsem se přivítal s rodiči,kteří si mysleli, že jsem přijel vlakem. Večer vstupné zdarma a před nabitou Lucernou úspěch skupiny, která byla na vrcholu, noční posezení ze všema u Melouna, u baru jsem seděl dokonce s textařem Vrbou - skvělý člověk, nad ránem na hotel a mamka před usnutím říká: "Mám pocit, že se něco děje." - "Co by se dělo, prosím tě, radši spi...". Druhý den ve vlaku do Ostravy po mém nezbytném pivu a že dlouhou noc dospím rozevřela noviny a v polospánku slyším: "A je to tady, v Teplicích je stávka dělníků.". Říkám si: "Taková kravina" a ve Studénce jsem po spánku-nespánku vystoupil směr Příbor. V pondělí a celý týden klid, žádné narážky na minulý pátek a už se připravoval další večírek technického personálu na pátek 17. listopadu. V průběhu posezení přiběhl kolega z vedlejší restaurace se slovy: "Čumte na televizi, v Praze se to mele!". Už se o ničem jiném nemluvilo, večírek nic moc, k tomu se ztratila flaška fernetu - dotyčný asi doma zapíjel přicházející změny, a já už kul plán - pokud dojde ke změnám, znovu si dám žádost na Mi-17, teď to musí vyjít! Podařilo se, sice až za 3 měsíce, ale co to bylo proti rokům... Dopravce už dlouho velel rozumný člověk a vynikající pilot Mgr. Láďa Pešta, technikům taktéž Ing. Ivo Králík, palubním technikům chodící a létající PC Ing. Míra Čulák a ti mi překážky nekladli, znali mě dlouhodobě. Když chceš, tak si běž - jen můj inženýr letky Ruda Ripčík dodal: "Nezapomeň, že jdeš na rotující křídlo...".

V průběhu revoluce se u nás nic zvláštního nedělo, spíš se to probíralo v hospodách, v práci byl klid, moc se nelítalo a já pobýval co to šlo v Jeseníku v kempu - tam byl levný nocleh - kdyby se něco zvrtlo (s Václavíkem jsem si nebyl jistý, co vyvede), už by mě nenašli, leda tak v Polsku - únikovou cestu přes Javorník jsem znal dokonale, měl jsem tam 5 let milovaného syna a vzhledem k tomu, co se dělo po Evropě, na všechny rozkazy bych se...

Nezvrtlo se naštěstí nic, v únoru 1990 poslední let se sympatickým Valečkem na L-410 - tímto mu děkuji za jediný průlet nad mým Vratimovem v 50 metrech, rodiče a náhodní diváci si mysleli, že jsme za horizontem spadli - a po oslavě mých Kristových narozenin jsem nabral v gazíku kurs o 180 stupňů - a to doslova, stojánka Mi-17 a barák 3. letky rotujících křídel. A pak že to nejde, když člověk chce, jde to... jen vydržet a makat (a někdy čekat na převrat).

Perličky s Mi-17

U 3. vrtulníkové letky mě přivítal velitel Laco Madarasz (nedávno odešel bohužel do leteckého nebe) a hned mě vyzkoušel: "Čo robí rotujúce krídlo?" - a sám mi odpověděl: "Točí, mává, kývá!" - a byl jsem přezkoušen. To samozřejmě zlehčuji (nevěděl jsem, co mě čeká), ale tolik srandy a leteckých zážitků v kolektivu mladých lidí jsem nezažil a už nikdy asi nezažiji. Jen jeho legendární průpovídky jako: "Konec noci!" (místo budíček) na nějakém cvičení venku, nebo: "Urobíme za všetkým tlstú červenú čaru" (když se nahromadilo až nadbytek žádostí o náhradní volno za detachementy) byly pověstné, ale byl (to byl se mi píše hodně těžko) člověk s nadhledem, dobrým srdcem a samozřejmě výtečný pilot vrtulníku.

Letka se stala populární také tím, že během revoluce vítala mezi prvními na mošnovském letišti Václava Havla a vypoklonkovala z nějaké schůze (tím si u mě dotyčný P. B. získal respekt) vrchního svazáka pluku, který, ač s nadváhou, prchal jak vrcholový sportovec. A bylo po stupidní politice, konečně. Čekaly mě 3 měsíce poctivého učení na zemi, které mi usnadnili dávní kamarádi palubní technici Franta Laněk, Emil Bláha, Eda Michalík, Pavel Mareš a všichni ostatní včetně pilotů. Jak říkám, parta jako hrom. Měl jsem co dělat i po večerech doma, jednou dokonce u Franty doma (ten má snad dodnes všechny typy, které lítal, v malíčku). No, opět jsem se potil při principech činnosti, ty se nedaly našprtat nazpaměť (při přezkoušení první otázka Míry Čuláka nad tablem řezu motoru byla: "Tady je molekula paliva, kam se pohybuje, když pilot provede...?"). A milion trubek, šoupátek, ventilů, vysokých tlaků a teplot, čerpadel před vámi. Už si toho moc nepamatuji, ale vrtulník je svou konstrukcí daleko složitější stroj, než klasický letoun. A záhy jsem poznal, že i pro piloty. Než jsem byl připuštěn s instruktorem Frantou Laňkem do vzduchu, pěkně se mi kouřilo z hlavy. Taky se mi povedlo třikrát od učení odpočinout.

Byly to zážitky, na které nezapomenu a obyvatelé podhorských vesnic Jeseníků Hynčice a Holčovice určitě také ne. V prvním zážitku padla otázka zástupce velitele letky Karla Kouřila, kdo zná Karlovou Pláň v Jeseníkách? Ač elév, ozval jsem se s tím, že celé dětství jsem tam jezdil na tábory, pak jako vedoucí a znám to tam jako svoje boty - a kupodivu druhý den jsem letěl jako cestující a po vysazení na kopci jsem byl čekající časoměřič - zapisovač při navigačních průletech. Měl jsem asi hodinku čas: pode mnou obrovské staveniště budoucí přehrady Slezská Harta na řece Moravici, šel jsem se podívat na tábor, který už dávno nestál a dole dělníci. "Zdravím, chlapi, stojí ještě ta hospoda, tady někde byla...?". Asi 5 chlapů si mě prohlíží (byl jsem v letecké kombinéze a botách, kudlu v kapse) a ten největší říká: "Ty vole, viděl jsem už hodně, ale přiletět vrtulníkem na pivo, toto snad není pravda!"... Konverzace byla navázána, nabídli mi vlastní lahváč, ale pak chtěli boty a kudlu! Poděkoval jsem a raději vrátil na kopec čekat na průlety Mi-17. Bylo jaro, pohoda. (Poznámka: přehrada Slezská Harta byla dostavěna v roce 1997 a měla se postupně napouštět několik let. Pohroma v červenci 1997 v podobě stoleté povodně ji naplnila během pár dní a hráz to vydržela. Obdivuhodné. Tímto ihned vřelé díky osádkám vrtulníků a můj osobní obdiv nad uměním pilotů při létaní v horách a mracích bez pomůcek a přístrojů k tomu nutných, zásobovali jste i mně na Osoblažsku, kde jsem ničivou povodeň zažil na vlastní kůži. Byl jsem již 4 roky v civilu a celkem rád, že nesedím mezi vámi. Vím, o čem mluvím. Jednou jsem k vám dobíhal, ale nestihl to. Tenkrát vás obdivovala celá Morava a měla proč, ač o létání v horách a mracích netušila většina občanů podhorských vesnic vůbec nic. Doufám, že ne vyznamenání, ale odměny byly tučné. Zasloužili jste si to.) Ale zatím jsem v roce 1990 a začínám na vrtulníku Mi-17...

Druhý zážitek - Hynčice a Holčovice - tento letecký výlet s osádkou Ambrož, Novosad, Bláha byl pro mne přímo srdeční. Když jsem den předtím zaslechl Standu Ambrože, že v Holčovicích bude problém přistát, okamžitě jsem zareagoval, že ve vedlejších Hynčicích vůbec ne a na mapě ukázal přesné místo. "Ty to tam znáš???" - "Aby ne, vždyť je to pole před naším barákem!!" - "Ty vole, tak letíš s náma!" - a už jsem byl pomalu a jistě členem osádek, ač bez přezkoušení a s parádním bonusem - kdekoliv vystoupit a výhody s tím spojené... Hynčice vzpomínají dodnes, co to tenkrát mělo znamenat? Přišel jsem k vrtulníkové letce právě včas. Začínaly vyhlídkové lety pro uklidnění obyvatelstva (armáda je s vámi). Standa měl v Holčovicích rodinu a já v Hynčicích trávil dětství s bráchou u babičky a teď tam žil otec. Při letu na Jesenické letiště se samozřejmě provedl průlet nad kostelem, pak přistání přímo na pole před náš barák, kde pod mým a Emilovým dohledem přistoupilo asi 20 lidí (velitel dostal hned od mého strejdy něco na cestu) a nabral kurs Jeseník, kde už čekal čerstvý důchodce Jaryn Hrbek a další rekreanti. Okamžitě si s mým otcem porozuměli, byla sranda a po několika vyhlídkových letech po úbočích Jeseníků jsme se vraceli zpět, kde jsem s celou rodinou v Hynčicích vystoupil a dva dny bylo veselo. Naštěstí až pár let po nás to zopakoval vnuk sousedů Michálkových odnaproti (osádka Mi-17 z Prostějova) - to už dobře nedopadlo, splašili se koně, jeden vběhl pod auto a bulvár měl co psát... až se ucho utrhne... A bylo po vyhlídkových letech. Tak už to v životě chodí a u letectva zvláště, až se něco příhodí, je po srandě. Ale mezitím jsem si užil a to doslova své nejkrásnější 3 roky u vojenského dopravního pluku s mnoha letovými zážitky, které se pokusím ve zkratce popsat - pokud si ještě po 21 letech vzpomenu, snad jsou již promlčeny. Raději jsem byl ve vzduchu, než na zemi, příležitostí k tomu bylo dost a já je využíval. A výhled z Mi-17 nejen v 50 m je fantastický.

Třetí zážitek před přezkoušením: vyhlídkové lety Mošnov. Dělal jsem průvodce cestujícím - opět se povozila celá rodina z Ostravska a nejen moje, zástupy lidí nebraly konce, pro piloty pěkná makačka, jednou jsem napočítal v mašině snad 40 lidí, já stál přimáčklý u dveří jak v indickém vlaku. Bylo cítit, jak motory při visení dostávají zabrat - charošaja mašina. Lety probíhaly tentokrát po úbočí Beskyd, lidé byli nadšeni a ani ten randál jim moc nevadil. Ani nám nevadilo, že pracujeme přes víkend, na osádkách byla vidět pohoda. Bylo určité dlouhé období, kdy na tabuli jsi jenom četl: vyhlídkové lety, vyhlídkové lety atd. Ono vlastně téměř každý let v Mi-17 je vyhlídkový, když je dobré počasí a když je... oný, ten mier a nejsou povodně.

No, raději poslední zážitek před přezkoušením: je nepracovní, přímo odpočinkový. Dva kamarádi z mokré čtvrti jeli do lázní a já se optal velitele Laca, zdali bych mohl taky? Prohlídl si mě těma svýma očima a řekl: "Choď". Nevěřil jsem vlastním uším, myslel jsem, že mě pošle někam... A slavné trio jelo do lázní. To bylo kopců a horských túr... Psal se rok 1990, květen, místo na sovětský jsme šli na americký mítink, kde vyhrávala kapela "Škoda lásky". Na léčbu prací (strašný výraz - jak z gulagu) jsme se přihlásili do Vidnavy a první den skončili, náčelník mne cestou s batohem na zádech oslovil: "Kam jdeš, soudruhu? Práce ještě neskončila", řekl jsem pro pivo a že soudruzi v armádě už nejsou, jinak že jsem kapitán. A bylo po léčbě prací. Pak už jsme se věnovali jen těm horským túrám. Toto mi teď připomnělo pplk. Pelána ze zotavovny Vranov v roce 1983! Náčelník zotavovny první večer před nabitým sálem prohlásil: "Soudruh Pelán, proč jako jediný jste se nenapsal na léčbu prací, máte k tomu nějaký důvod!?" - Soudruh kapitán: "Já se můžu na nějakou léčbu prací vysrat, já mám před důchodem a když, tak půjdu do kuchyně s bábama loupat česnek!" - chvíli úžas, na tu dobu něco nevídaného - a pak obrovský výbuch smíchu nabitého sálu... Náčelník mávl rukou a už tam myslím nepřijel, kontrolovala nás bába na vrátnici. Jednou jí tam chlapi natahali labutě z jezera, když podřimovala, pak měla šok a nestačila lítat s hadrem, po zemi uklízela jejich zbytky a labutě pak nechtěly ven... Nebo se tam dva chlapci středním věku vsadili, kdo přeplave Vranov v listopadu - jeden se málem utopil a skončil v nemocnici... I takové zážitky patří k životu, jinak bychom tady byli marně...

V pokračování budou vzpomínky coby palubního technika na Mi-17...

Obsah © Svaz letců Příbor, z. s. | Design & grafika © Pavel Šenk