Josef Pešek: Vyšší moc

Při koupi nové tiskárny k počítači jsem si pochopitelně přelouskal i záruční list. Poslední bod pro neuznání záruky byl: "Záruka nemůže být uznána i v případě zásahu vyšší moci." V té chvíli se mi vybavila vzpomínka na mé mládí, kdy jsem jako voják z povolání v hodnosti rotného nastoupil na vojenské letiště v Líních, coby technik pro elektrospecielní vybavení letounu. Dnes je to již pěkná řádka let, ale vzpomínka zůstala. Zkušenost nás starších říká: "Co jsem měl včera k obědu, to nevím, ale co se stalo před 46 lety v 10:00 hodin, to si pamatuji přesně". Jména se bohužel již z paměti vytratila, čtenář mi jistě promine, protože to není dokument, jen událost je pravdivá.

Mé - v pořadí již druhé cvičení - se odlišovalo od běžných poplachů. Cvičíme již 13. den (už ta třináctka, že) a ráno ve stanu mimo letiště, ve kterém jsme přespávali, někdo říká: "Vstávat, votroci, vyčůrat, vypustit páru ze střev, je třináctý den cvičení, bude čoro-moro a dnes ten binec skončí!" Ani on netušil, jakou pravdu řekl.

Po příjezdu na stojánku byl vydán rozkaz. "Připravit mašiny (v té době jsme měli u letky MiG-15bis), budou se létat v rámci cvičení ztížené podmínky, proto je třeba nasadit baky" (přídavné nádrže paliva). Pro odbornost zbrojíře to znamenalo je upevnit na závěsníky pod křídla s pomocí ostatního personálu. Vše bylo připraveno a čekáme, jakou variantu nám připraví počasí, jako už mnohokrát při tomto zaměstnání. Asi po hodině čekání se na nás začínalo usmívat sluníčko, mraky se někam vytratily a nám bylo jasné, že baky půjdou zase dolů, což se také stalo. Co se dělo při navěšování se v opačném pořadí opakovalo. Samozřejmě pomáhali opět mladí, mezi kterými jsem byl i já. Nádrže se nosily na vyhrazené místo, kde se ukládaly na dřevěné podložky, aby se nepoškodily.

První baky byly dole, když se ozvalo třískání do kolejnice. Kdo byl na vojně ví, že je to chemický poplach a znamená to okamžitě nasadit masky. Nastalo nadávání, kterému už nikdo nerozuměl, protože mezi letouny již neběhali lidé, ale opice s gumovými choboty. Pokračovalo se v práci, když od dřevěného baráčku, který normálně sloužil technikům i pilotům jako odpočívárna, někdo utíká. Barák byl v době cvičení nazván "protiatomovým krytem", utíkající a poskakující postava mávala rukama a něco ukazovala nahoru. Nevíme co, ale v zápětí to vidíme sami. Nad nedalekým lesíkem se s velkým burácením vynořil letoun Il-10 sousedního pluku a z trubek pod křídly se na nás začal snášet mlhový opar. Pěkně nás to pokropilo. To, co se na nás tak pěkně sneslo byla "melasa" (odpad při výrobě cukru), běžně používaná k přípravě krmení pro dobytek. Tenkrát se melasa zředěná vodou používala jako imitace chemické bojové látky "Yperit" na hubení lidí, tedy nás.

Proto zazněl rozkaz, kdo je mokrý, může si sundat masku, protože je mrtvý a když ne, tak chcípne za chvíli. Všichni postižení byli prohlášeni za mrtvé, vyřazeni z boje a tyto živé mrtvoly byly umístěné do plechového přívěsu polních dílen. Ten byl, v době cvičení, využíván politickým oddělením na výrobu propagačního materiálu k pozvednutí našeho bojového ducha. Nyní jako propagační materiál jsme posloužili my, zasaženi yperitem. Mezi postiženými vznikla hned polemika, jaký nám politické oddělení vystrojí vojenský pohřeb. Každý si má napsat, jakou si přeje rakev a jestli se chce vést na lafetě, nebo si rakev ponese sám.

Musím podotknout, že melasa působila škody nejen na výstroji. Masky, pracovní kombinézy, pouzdra na pistole a to co jsme měli na sobě, bylo obaleno lepkavou hmotou, která ani po chemické očistě nešla dolů. Nejvíce škody bylo na povrchu letounů, které byly nastříkány bezbarvým lakem. Lak se totiž pod melasou začal odlupovat. Ten, kdo to vymyslel byl určitě ten největší "záškodník".

Po dvou hodinách, kdy nás ostatní proklínali a nadávali nám do "vyčůránků", jsme byli nuceni vstát z mrtvých a po již zmiňované chemické očistě se vrátit zpět do boje. Už jsme věděli, že se chystá konec cvičení, protože bylo nařízeno nachystat do hotovosti dva MiG-15bis, nabité "balónkovými" náboji. Náboje se používaly na zneškodňování balonů, které k nám, naplněné letáky, posílali naši nepřátelé, dnes paradoxně zase přátelé, z druhé strany hranice.

Aby se nemusely tyto letouny přetahovat za auty, jak se to běžně provádělo, bylo povoleno přerolovat je do hotovosti po dráze vlastní silou. Piloti seděli v kabinách a čekali na povel k nahození a přerolování. Místo toho přišel povel "čekejte". Důvod byl, že nás před koncem cvičení navštívil ministr národní obrany gen. Lomský. Chtěl na vlastní žádost vidět start ostré hotovosti. Pro piloty i techniky to byla v té době zcela běžná záležitost. S ukázkou byl jak velitel pluku tak i ministr spokojen. Hotovostnímu pilotu s MiG-19 bylo nařízeno vysunout podvozek, klapky a rychle spotřebovat palivo z baků, aby mohl přistát. Piloti, čekající na povolení k přerolování, tak dostali prostor k přemístění mašin do hotovosti. Při rolování, asi uprostřed letiště pilot letounu jedoucí po levé straně drány náhle přidal plyn a v zápětí odpadl levý bak. Tím odpadl i pravý, protože jsou závěsníky tak ovládány. V tomto okamžiku zasáhla "vyšší moc", která se na ten cirkus nemohla dívat. První bak dopadl na dráhu tak nešťastně, že se roztrhl a vytékající palivo začalo hořet. Vypadalo to jako výbuch atomové bomby, protože oheň a hřib kouře vyšlehl do výšky několika metrů.

Přihlížející ministr po tomto extempore říká našemu vyděšenému veliteli: "Parádní ukázka výbuchu bomby!" Velitel jen hlesl: "Jo, to se povedlo."

Zatím my na stojánce hledíme, co se stalo, až někdo zařval:“ "Do prdele, bouchla mašina." Na štěstí se oba MiGy vynořily z kouře a pokračovaly po dráze v jízdě do hotovosti. Ministr utrousil poznámku: "To byla klika, že se jim nic nestalo."

Někdo se vzpamatoval a křikl: "Nečumte, jedeme tam!" Naskakujeme na první kačenu (Tatru 805), kterou se tahaly letouny a jedeme k hořícímu baku. Než jsme přijeli k požáru, už se ozývaly rány, protože žár způsobil odlupování betonu a ten létal na všechny strany. Ustupujeme stranou a díváme se, kde jsou hasiči, kteří stáli před letovou kontrolou a čekali na rozkaz k zásahu. Během pár minut už se ženou k nám. Hasičák byla "Erena" (Praga RN), která měla místo korby cisternu a po bocích lavičky pro hasiče. Čerpadlo bylo vpředu před motorem. Hasiči byli vojáci základní služby pro tento účel cvičeni. Řidič ale trochu přehnal odhad rychlosti a při prudké zatáčce hasiči na vnější straně zatáčky vyletěli do prostoru, jako by skákali do vody. Výsledkem byla tři zlomená žebra, ruka, noha a nějaké ty odřeniny. Do sténání se ozvala pochvala od velitele: "Volové, nemůžete se pořádně držet, když jedete k ohni?"

"Erena" čili Praga RN

Byla přivolaná sanitka, která také stála v hotovosti u věže. Zdravotníci posbírali sténající trosečníky a ostatní krotitelé ohně se dali do práce. Roztáhli hadici a zazněl povel: "Dávej!", ale na konci proudnice jen trochu kapala voda, zatím co z roztržené hadice stříkala pěna jak při sněhové vánici. Oheň z rozlévajícího se paliva se pomalu blížil k nám a tak velitel hasičů nařídil: "Hoď tam novou hadici a couvni!" Úkol byl vykonán v pořadí podle rozkazu a tak řidič nic netuše najel na novou hadici. Po povelu: "Dávej" se ozvala rána a z jedné dlouhé hadice byly dvě, ale kratší. Nad letištěm stále kroužil hotovostní letoun a jeho pilot hlásil, kam má letět, protože mu dochází palivo. Po neúspěchu hasičů dostal někdo spásný nápad, sundat z "Ereny" dlouhé bidlo a odtáhnout druhý bak od požáru do trávy. Chyběl snad metr od ohně a druhý bak by následoval osud prvního.

Ironie se štěstím si však podaly ruce. Přiřítil se týden nový hasičák od sousedního pluku, který stál před hasičskou zbrojnicí a jehož osádka měla volno. Proto přijel pouze s řidičem a jedním hasičem.To však bohatě stačilo, protože vůz měl vodní dělo a pěna požár během několika okamžiků uhasila. Na dráze zůstal jen flek oloupaného betonu, ale i přes toto riziko pilot hotovostního letounu MiG-19 zkušeně přistál.

Tento závěr cvičení se nejvíce líbil ministru Lomskému a prostřednictvím velitele při hodnocení poděkoval všem účastníkům za výtečné provedení "ukázky".

Nám všem ovšem bylo jasné, že v tomto případě, tak jako v mnoha jiných, zasáhla "VYŠŠÍ MOC"!

Již v předešlých příspěvcích bylo opakováno o krásných chvílích, které jsme mohli prožít u letectva. Byla jiná doba, byli jsme mladí a téměř všichni měli toto povolání jako koníčka. Ono provoz na vojenském letišti pro techniky není jen za sluníčka a ve dne. Je to i za mrazu, s holýma rukama, v dešti, bez ohledu na denní dobu i její délku. Ale většinou se tyto trampoty zapomínají a zůstávají vzpomínky na kamarády, kdy se každý musí spolehnou na toho druhého. Letoun totiž nejde jen tak jednoduše zastavit a vystoupit z něj.

Pepa Pešek již jako důchodce při kontrole simulátoru L-410

Obsah © Svaz letců Příbor, z. s. | Design & grafika © Pavel Šenk