Jiří Ondráček: Předpoklad katastrofy aneb "potíže s racky"

Každý kdo přišel do styku s praktickým létáním, ať již profesně, jako s dlouholetým zaměstnáním, či jako obyčejný cestující, má na něj vždy nějaké vzpomínky.

16. srpna 1985, hned po východu slunce, jsme jako posádka vojenského dopravního letounu An-26, ve složení : J. Jurášek, J. Juppa, P. Balážik, J. Ondráček, R. Straka a O. Heller odstartovali z letiště Mošnov k letu do Českých Budějovic, kde jsme měli být v 06:30hod.

Hlavním naším úkolem byla přeprava 36 cestujících – parašutistů, po jejich skončeném cvičení z Českých Budějovic, na letiště v Přerově. Přistání v Č. Budějovicích proběhlo normálně, stejně jako nastoupení našich "známých" cestujících, kteří se již těšili na zpáteční let.

Kolem dokola vzletové dráhy i kolem pojížděcích drah byla krásně vzrostlá a pěkně orosená tráva. Traktory se sekačkami využívaly takového počasí a dávali travnaté ploše krátký sestřih. Toho také využívali všudypřítomní racci, hledající v posekané trávě něco dobrého do žaludku. A právě pro takové případy byly na letištích, zvláště tam, kde je provoz proudových letounů, určeny zvláštní čety vojáků základní služby, všeobecně nazývaní "ptákoplaši". Ti měli za úkol, na pokyn řídícího dispečera, donutit bouchacími raketami nezbedné ptáky, pokud možno co nejdále, vypudit od vzletové dráhy.

Právě této skutečnosti jsme byli přímými účastníky i my, jako osádka a nakonec i naši cestující. Po nahození třetího motoru (energetický zdroj) a následném nahození obou hlavních motorů, jsme na pokyn dispečera začali pojíždět na práh vzletové dráhy. Po provedených povinných úkonech ke vzletu a po povolení dispečera ke startu, začali "ptákoplaši" současně se střílením raket.

Letoun řízený J. Juppou, J. Juráškem jako pilotů a R. Strakou jako palubním technikem rychle nabíral rychlost. V okamžiku, kdy příďové kolo bylo již ve vzduchu, což odpovídá rychlosti kolem 160 km/h, byly slyšet asi čtyři nárazy na pravé straně letounu. V zápětí byl cítit silný zápach spáleného ptačího masa a následoval třímetrový oheň z pravého motoru. Plamen z motoru hned hlásil dispečer osádce po radiu. Okamžitě došlo k prudkému poklesu tahu pravého motoru. Díky velmi rychlé reakci a perfektní spolupráci pilotů a palubního technika byl vzlet přerušen, vrtule přestaveny na reverzní tah a pilotům se podařilo letoun ubrzdit ještě na dráze. Vrátili jsme se zpět na stojánku. Po vystoupení cestujících byla provedena kontrola letounu. Na náběžné hraně křídla a na gondole pravého motoru, byly vidět ploché dolíky po nárazu těl racků. Osádka zkusila ještě jednou nahodit motory a zkontrolovat jejich stav. Zjistilo se, že některý z racků "prošel" kompresorem, točícím se asi 15 000 otáčkami a došlo k poškození jeho lopatek a tím i snížení výkonu motoru.

Při tomto stavu, plně vytížený letoun s plnými nádržemi paliva, nebylo možno provést vzlet. Ten by mohl skončit katastrofou. Motor nakonec musel být vyměněn.

Příčinou události byl instinkt ptáků, který prý platí i u lidí, že první zatáčka je vždy doleva. A tak vyplašené hejno racků zamířilo v tom nejnevhodnějším okamžiku právě proti našemu startujícímu letounu. Možná, kdyby "ptákoplaši" v tomto případě nedělali nic, nebo začali střílet již v okamžiku našeho pojíždění na start, obešel by se start bez problémů. Ale kdo ví. Po boji je každý generál. Byli jsme rádi, že vše nakonec dobře dopadlo. Pro nás i cestující nakonec přiletěl kolem poledne druhý letoun a ten nás bez problémů dovezl všechny domů.

Pro nás důchodce už je to jen čas krásných vzpomínek a je dobře, že si je můžeme v kolektivu připomínat.

Osádka zleva: mjr. Jurášek, Jupa, Balažík, Ondráček, dřepící Heller, Straka.

Obsah © Svaz letců Příbor, z. s. | Design & grafika © Pavel Šenk