Bohumír Trojčínský: Moje letecké začátky

(C-5, C-105, C-205, C-11, L-40 Meta Sokol, Ae-45, L-200 Morava, Z-43, MiG-15, MiG-19, MiG-21, L-410, Beechcraft 200, 1900, Learjet 31A)

Moje kroky k letectví vůbec nebyly tak jednoznačné, jako u mnohých jiných. Vyšel jsem ze základní školy poměrně mladý, a to z 8. třídy. Bylo to v prvním roce, kdy končila devítka. Prostě páni nahoře rozhodli, že osmáci již nepůjdou do devítky a tím pádem mi veškeré učivo z devítky chybělo. Já jsem vlastně vůbec neměl představu, kam půjdu. Matka tehdy rozhodla, že holka od sousedů chodí na strojní průmyslovku a to že bude určitě dobrá škola, tak že tam půjdu také. Začal jsem chodit na průmyslovku ve Vítkovicích, ale jinak jsem o létání nikdy neuvažoval. Bylo mně to vlastně jedno. Zkrátka kluk z dědiny, kráva, koza, husy, prase. Na místeckém letišti se už tenkrát létalo, je to nynější letiště Bahno. Létali tam Krajánci, Galánky a další. Byl jsem se tam pochopitelně jako kluk také dívat. Chodili jsme na druhé místecké letiště "Pod Štanclem", kde dělali začátečníci poskoky s kluzákem Honzou. Sice se mi to líbilo, ale to bylo všechno. Na letiště na Hrabůvku u Ostravy, jsem se vlastně dostal úplnou náhodou. Můj spolužák na průmyslovce jednou přišel za mnou, myslím, že to bylo na konci druhého ročníku školy a povídá: "Víš tady ve Vítkovicích přes zimu dělají takové teoretické školení na plachtaření a kdyby se to udělalo, můžeš jít potom na letiště lítat plachtařinu." Říkal jsem mu: "No tak když chceš, já půjdu s tebou, aby ti nebylo smutno." Říkal jsem si ale, na co mi to asi bude. On se vyjadřoval, že budeme v dalším ročníku brát letadla a my už budeme lépe připraveni. Tak jsme tam začali chodit. Bral jsem to jenom tak lehce a přesto jsem kurz dokončil. Udělali jsme zkoušky a bylo řečeno, že se na jaře sejdeme na letišti na Hrabůvce. Přišlo jaro a tak jsme se tam my jako učni také setkali. V té době se tam létalo na Zlínu 22. Přišel tam instruktor a říkal: "No tak svezeme ty zájemce. Je to sice motorové letadlo, ale pro to první seznámení to bude stačit. Zkusíme to jenom tak trošku nahoru dolů, doleva a doprava." Ti ambiciózní se hned hrnuli, ale já se k tomu nijak netlačil. Přišla však řada i na mně. Konečně jsem sednul do toho eroplánu, ukurtovali mne a odstartovali jsme. Jak jsme nabrali trochu výšky, krve by se ve mne nedořezal. Pilot mi říká: "Tak si to zkus co to dělá." Já jsem s tím kniplem tak jenom opatrně pohyboval. A on povídá: "To můžeš i trochu rychleji," a hned to také provedl. Doprava, doleva a nahoru to bylo dobré, ale jak to potlačil dolů, tak se mi zvednul žaludek a já málem hodil šavli. Čepici jsem neměl a tak jsem se jenom modlil ať už jsme na zemi, jak mi bylo špatně. Jak jsme sedli, tak jsem odvrávoral, ani jsem mu nepoděkoval. Hned jsem si také řekl, že tam už mně nedostanou.

Čas ale běžel a do školy se mnou chodil nějaký Ludva Stojeba, který byl o rok výše a už létal. Dokonce si myslím, že dělal nějakého instruktora. Tak jsme se ve škole potkávali a on mi říkal: "Prosím tě co je s tebou. Ty jsi přece dělal tu teorii a nyní se nijak na letišti neukazuješ." Říkám mu: "Prosím tě já jsem byl na jednom letu a přistál jsem bledší než vápno." On se jenom usmál a povídá, že to byli snad všichni, tak ať někdy přijdu. Bydlel jsem v Zábřehu a kde to bylo na letiště kousek a já jsem tam mohl dojíždět na kole. Přesvědčoval mně, že alespoň s něčím pomůžu, že práce je kolem vždy dost. Řekl jsem si, že to vlastně není tak špatné, ale hned jsem se ohradil: "Nebudeš mně ale nutit lítat!" Tak jsem se tam různě placatil a chodil se dívat, jak ti, co chtěli do vzduchu, se učili balancovat. To byl to větroň na zemi otočený proti větru a oni se učili, když foukal vítr udržet ten větroň v rovině. Jenom tak nenápadně mi tem můj povedený kamarád přesvědčoval: "Když už tady jsi, tak to také zkus, vždyť je to na zemi." Jenom tak opatrně mně trošku pobízel. Zkusil jsem to a celkem jsem s tím neměl problém. Když už mně načal, tak prý co kdybychom zkusili jeden okruh z navijákem na Pionýru (LF- 109). Říkal jsem mu, že ho varuju. Pravil: "Neboj, nebudeme dělat žádné skopičiny." To bylo o něčem jiném, bylo to takové jemné, pěkné. On byl takový bezva. Do ničeho mně nenutil. Tak to pomalu začínalo. Bylo to stále takové nenásilné.

Když už jsem měl deset okruhů za měsíc, tak to bylo v pohodě. Když už jsem to kočíroval po okruhu, tak prý je třeba jít na vývrtky. Chvíli byly vývrtky zakázané, protože někde zapomněli dát dozadu do Pionýra závaží a tím pádem se kdosi zabil. Pak to bylo zase povoleno. Zkoušeli jsme je na Kmotru, kde byla sedadla vedle sebe. Instruktor se jmenoval myslím König. Povídá mi: "Víš, moc z toho nebudeš mít, on tam sice spadne, ale hned z toho sám vyleze a nebude čekat na tvoje dobročiní." Tak jsme to několikrát zkusili a pravil, že už mi víc neukáže, protože to s tím nejde. Čas ubíhal a já jsem neměl ještě ani jedno sólo. Přišla zima, já už byl pochopitelně v dalším ročníku na průmyslovce a najednou nás všechny svolali na letiště a přišli náboráci z armády. Pochopitelně nás spoustu nalákali, že si budeme moci udělat výcvik na motorových letadlech. V dalším roku jsme tím pádem začali výcvik ve Svazarmu na motorových letadlech. Létali jsme na C-5 (Z-26). Když jsme se ptali, kolik to bude stát, bylo řečeno, o to se nestarejte, to dotuje armáda. To bylo něco. Pochopitelně jsme před tím absolvovali zdravotní prohlídky na ÚLZ. Ale když ptáčka lapají... Mně se to strašně zalíbilo. C-5 byla lehčí, měla křídla s dřevěnými nosníky potažené plátnem. Létalo se podle osnovy. Dostal jsem se na sólo s C-5 a následně dostali jsme C-105, které měla i armáda a potom, že se rozhodne k čemu by jsme šli. Nalétal jsem asi 25 hodin na C-105. V té době jsem končil i průmyslovku a dostal jsem umístěnku, což se tenkrát dávalo, do nějakého městečka v Orlických horách. Tam byla nějaká malá fabrička a oni tam chtěli konstruktéra. Nyní jsem měl na rozmýšlenou. Ptal jsem se, že když nastoupím do fabriky, tak tím pádem nenastoupím do armády. Oni na to, že v tom případě by chtěli zaplatit ten výcvik. To byla tedy rána. Doma by mně snad zabili. Říkal jsem si, že se z toho nějak vykroutím a argumentoval jsem, že je mi teprve 18 let. Oni na to, že 18 let stačí. Vyřídili mně, že nepůjdu na ty dva měsíce do Orlických hor, než nastoupím do armády, ale že nastoupím do Mostárny Vítkovice. Jako konstruktér jsem toho moc nestihnul a tím pádem ani moc nepokazil. Dva měsíce uplynuly jako voda.

Začal můj vojenský život. Nastoupil jsem do Prostějova, kde nás hned roztřídili a převezli do Stichovic. Začala pravá vojna. Dva měsíce jsme znali jenom bahno, všechno stále mokré a honili nás. Tělocvikář nás nechal nastoupit a jenom nás píchal do břicha. Prý co to je, je to jenom sádlo a žádná svalovina. Já vám ukážu, to budou kýble potu! Také to dokázal. Do kopce Prožíná jsme znali snad každý kamínek. Spousta kluků skončila na ošetřovně, protože na takový záběr nebyli zvyklí... Kdo se ze sedu nevyšplhal na konec šestimetrového lana, nešel z tělocvičny. Pomocníkem tělomrska byl bývalý parašutista, co sloužil v Anglii. Ten byl třída, také nás pěkně omlátil o žíněnky. Ve druhém roce nás měl potom na para přípravu. Výcvik byl opravdu tvrdý. Zpěv v maskách byla už jenom taková lahůdka. Aby se zjistilo kdo švindluje, naházeli nám tam slzáky. Vyučovala se teorie velkým tempem, včetně "pípání". S tím jsem kupodivu neměl velké problémy. Když jsem si zvyknul, tak jsem Těch padesát chytal. Další lahůdkou bylo kolo. Co jsme se tam navrtěli. Potom už nám ani nebylo špatně. Bylo nás z celé republiky čtyři letky po 80 lidech. V té době byly maďarské události a zjistilo se, že je málo pilotů. Z takového množství se už dá vybírat. K letectvu přicházely v té době již první MiGy-15.

Mimo výcvik byla také každý den škola. Vědomosti do nás cpali, jak se říká, přímo po kýblech. Po přezkoušení na C-105 jsme ukončili jeden ročník a postoupili do druhého. Nastala změna typu z C-105 přímo na C-11. To byl již jiný brus. Na výcvik jsme jezdili do Prostějova. Většinou byly tři dny teorie, dva dny výcvik, někdy obráceně. Byla to veliká změna z lehkého a stabilního letounu na těžký s výkonným motorem. První lety byly zážitky. Rychlý letoun, kdy se člověk snadno ztratil v prostoru. Před sebou obrovský čenich, přes který nebylo vidět. Já jsem malé postavy a tak jsem si pod zadek sháněl vždy nějaké podušky, abych viděl na letiště. Také jsme spoustu C-11 poničili. Výcvik byl značně zhuštěný a tak jsme při takovém množství žáků, nalétali asi jenom 30 hodin včetně vývrtek. C-11 ochotně, vhledem k výkonnému motoru, při přidání plynu zahýbala doleva. S tím jsme měli dost problémů. Bokem letiště byl sklad pravděpodobně betonových bomb. Jeden žáček to nezvládl a jak mu Jacek zahnul, řítil se přímo proti skladu. Naštěstí v posledním okamžiku za to zarval a podařilo se mu sklad přeskočit. Byl tam další žáček, který když mu Jacek zahnul, škrábnul obloukem křídla o trávu, ale odstartoval. Jenomže křidélka se mu zablokovala. On byl předtím havíř a tak to porval. Naštěstí všechno bylo z pořádného materiálu a tak se mu podařilo udělat mírné zatáčky a dokonce s tím přistál. Nejprve byl pochopitelně sprdunk a potom následovala pochvala za záchranu letounu. Zde jsem poprvé létal skupiny. Létali jsme nejdříve ve dvojici. Na zemi vypadalo vše jednoduše. Za letu to bylo o něčem jiném. Musí se počítat se setrvačností letounu, i když je brzdný účinek vrtule značný. Létali jsme s instruktory pomalé zatáčky, nahoru, dolů. Jednou jsme šli jako vedoucí skupiny. Instruktor mi říká, budeš létat tak nějak plynule velké oblouky a oni se nás budou držet. Jako dvojka letěl premiant kurzu, ale jeho instruktor byl tak trochu poděs, který okamžitě vzplanul. Je to divný pocit, tak jsem si ho pořád hlídal, ale zdálo se mi, že se pořád k nám sune. Už jsem chtěl zareagovat, když v tom ten vedlejší Jacek se vzepjal, v momentě zmizel a už se ve skupině neobjevil. Ten můj instruktor byl takový kliďas a jenom poznamenal – no tak poletíme taky domů. Přistáli jsme a ten kolega byl bledý jak stěna a teprve když se trochu vzpamatoval, nám to popisoval. "To byla hrůza. Vyrval mi knipl, řval do interkomu jak pavián a smýkal s tím érem sem tam a valili jsme dolů. Já myslel že se to letadlo rozpadne." Řekl jsem mu, že i já jsem pocítil trochu strach, protože jsem si myslel, že to zblížení vidím nějak líp. Toto všechno jsme dělali stále ještě s instruktory. Na to sólo si dávali přece jenom na čas. 

Tak přišel přece jen ten vzácný okamžik, čas na sóla. Ten uřvaný kantor byl na svoje ovečky dost tvrdý a oni taky lítali lépe jak my. Někdo z velení vymyslil, že sóla zahájí nejlepší žáci. Tak to zahájil tento hoch. Start a okruh byl ukázkový a jak šel na přistání, musely se přeskočit vrbičky. Asi se mu zdálo, že je krátký, tak si přidal trochu plynu, minul vrbičky, ale zase se mu zazdálo, že je vysoko, trošku stáhnul a při té malé rychlosti se ten Jacek začal kývat z křídla na křídlo. Řídící létání na něho jenom zařval - přidat a opakovat okruh. V tom okamžiku jeho instruktor vběhl mezi nás, klekl na kolena a začal rukama bouchat do země, pásl trávu a vykřikoval – Přečo som ja enom vyfasovat taků pí..! Nakonec přece jenom ten kluk lítal perfektně, dokonce dlouhou dobu létal potom v Africe pro nějakého generála na L-39.

Další byla para příprava. Všechno jsme opakovali do úplného zblbnutí, až jsem úkony dělali úplně automaticky. Nakonec jsme šli na to. Přiletělo "Líčko" a nastoupilo nás kolem 12. Nadporučík Mazoch nás potom vysazoval. Kráčel tou řadou a povídá mi, tak půjdeš první, abys mi do večera spadnul na zem. Postavili jsme se do řady a cítil jsem, že už se jde na výsadek. Stál jsem v těch dveřích, vítr mi rval ruce. Podíval jsem se dolů a říkám si – pane Bože to určitě nepřežiju, ta díra pode mnou, jak to někdo může mít v oblibě. Stáli jsme tři za sebou, ruce jsme museli mít na padáku toho předešlého. Díval jsem se po očku na světla a dočkal jsem se jenom žluté. V tom okamžiku jsem dostal náraz ze zadu a už jsem byl venku. Než jsem se vzpamatoval, padák se otevřel a hledím a kolem další dva. Padali jsme a ze země už nás usměrňoval ten s tou hlásnou troubou. Spadl jsem mimo letiště do řepy a vítr se mnou posmýkal celé pole. Nakonec se mi podařilo stáhnout spodní šňůry a já se konečně zastavil. Přišel jsem na letiště jak zedník. Opakovali jsme to ještě jednou, ale nikdy jsem se do té bláznivé záliby nezamiloval.

Ještě si vzpomínám, že současně s námi tam byli i kluci na výcvik z Indonésie. Pochopitelně pro ně bylo všechno přizpůsobeno, také jídlo. Jednou kuchaři udělali švestkové knedlíky a oni se toho ani nedotkli. Když to zbylo, kuchaři vyhlásili, kdo chce kolik, ať si přijde. To jsme se tak nacpali, že někteří nemohli nic pozřít ani za dva dny.

Na Jackách jsme lítali jenom rok a dva měsíce a mazali jsme do Hradce. Původně tam byla akademie, ale tu zrušili a bylo tam již jenom učiliště. Zdali akademici byli nějak zvláště vybíráni, to nevím. Tam jme šli rovnou na MiGy. Měl jsem jenom 25 hodin na C-105 a necelých 30 hodin na C-11. To byl rok 1959. Pochopitelně jsme nejdříve dělali technickou přípravu. Začali jsme lítat na spárkách a potom na sóla jsme dostali staré MiGy-15. Bylo nás děsné kvantum, asi 300. S námi létali ještě kluci civilové, co létali ve Svazarmech a byla taková představa, že budou jako zálohy. Asi se to moc neosvědčilo, protože oni by chodili jenom na cvičení a to moc nejde.

Létali jsme tam již opravdu všechno. Vývrtky byly zakázané, ale povolené byly pády. S instruktorem jsme cvičili pády, které se skoro podobaly vývrtce, jenom rychlost na rozdíl od vývrtky se zvyšovala. Vzpomínkou byl zase tělocvikář, který měl oblíbené nářadí, zvláště bradla a trampolínu. Já jsem na bradlech věčně propadával, protože jsem málo ramenatý. Skákali jsme na trampolíně jak opičáci. Z Hradce jsem přišel rovnou k bojovému útvaru do Mošnova, ale to už je jiná kapitola...

Obsah © Svaz letců Příbor, z. s. | Design & grafika © Pavel Šenk