Bohumír Trojčínský: Již skoro pilotem

Byli jsme vlastně u bojového útvaru, ale takoví neopeření vrabci, v noci jsme nikdy neletěli. IFR (let podle přístrojů) byla pro nás neznámá. Vždyť jsem měl celkem asi 100 hodin! Byli jsme nezkažení sluneční piloti. Na Mošnově byla jedna letka původních S-102 (MiG-15), jedna S-103 (MiG-15bis) a později jedna letka MiG-19. My tři bažanti jsme dostali velitele letky mjr. Reimera. Byl to veliký puntičkář. Začali jsme kompletní akrobačku sólo, potom ve dvojici. Byl na nás velmi tvrdý, ale zato jsme dosáhli dobrých výsledků. Přesto vycházelo na nás tak jedno létání za týden, někdy ani to ne, nalétali jsme za rok asi 25 hodin. Prostě skoro nic. Zažívali jsme zato i takové perličky, kdy manželka velitele pluku špatně spávala a když jsme se vrátili v ranních hodinách, už jsme byli na koberečku u velitele, který přesně věděl v kolik jsme přišli. Nevím, zdali nás chtěl vychovávat, nebo se nás zbavit.

Ještě vzpomínka na spartakiádu. Bohouš druhý zprava.

V té době měli přijít k útvaru MiG-19S a tak asi aby se nám pomstil, nás poslal na školení do Mladé, rovnou na MiG-19. To byl šok. Každý jsme měli jenom asi 50 hodin na MiG-15 a hned rovnou na MiG-19. Byli tam na přeškolení už sami staří mazáci a dávali nám svoji nadřazenost náležitě najevo. Když bylo počasí, měli pochopitelně přednost oni. Bohužel na MiG-19 nebyla spárka a tak jsme se chodili dívat, jak to mazáci umí. MiG-19 byla pochopitelně těžší a rychlejší mašina než MiG-15. Verze „F“ byla lehčí a obratnější než „P“ nebo „PM“ . Přistávací rychlost byla pochopitelně vyšší. Když jsi se dotknul při těch 320 km/h, tak to byla paráda, většinou to ale bylo tak kolem 350 km/h. Zkoušeli jsme přistání na MiG-15 ve vyšší rychlosti, ale to nebylo ono, protože mašina při té rychlosti nechtěla dolů. První let byl zážitek. Nahodili jsme motory spolu s instruktorem, pak mi zajistil kabinu, já se pomodlil, přidal plyn a už se to valilo. Co čert nechtěl asi v půlce rozjezdu mi to v kabině začalo sněžit. Po obvodu kabiny byla taková trubka s dírkami a z toho se mi valil sníh. Než jsem se vzpamatoval už jsem byl u Prahy a také mně hned volali, že se mám vrátit. Stáhl jsem plyn a sněžení přestalo. Tak jsem si řekl, že nebudu panikařit, ať nevypadám jak blbec. Co to vlastně způsobovalo, to jsme vůbec nevěděli. Teprve potom jsme se dozvěděli, že je tam přepínač automatické regulace teploty v kabině „horko – studeno“. To ani někteří mazáci nevěděli. Teprve později jsme vyzkoumali, že se to musí nastavit do nějaké příjemné polohy a jenom si tak trochu přicvrnknout do studena, nebo do tepla. Já jsem to mněl nastaveno do nějaké polohy a automat to vyhodnotil jako horko, protože já jsem se potil, slunko svítilo a tak tam přes ty chladiče vehnal mráz.

Bohouš první zleva

Musím si postesknout, že z tohoto období nejsou žádné fotky. Bylo všechno tak utajené, že se bohužel skoro nic nedochovalo.

Ale vrátím se zase k těm devatenáctkám. Měl jsem možnost létat MiG-19 a začal jsem dělat i výcvik na IFR. Na první IFR sólo jsem šel v noci. Byla to bomba, protože ten vnitřní červ pořád utahuje člověkovi jeho nervový šroubek. Abychom nelítali pořád jen rovně, museli jsme dělat povinně jednou za měsíc akrobačku. Jedna letová zóna byla i nad Novým Jičínem. Nevím, zdali na Jičíňáky mněli vztek, tak proto že se jim tam musí trochu zarachotit. Lítali jsme většinou na plný plyn, málokdy s forsáží. Jak už to bývá, když si člověk začíná být jistý sám sebou, tak to přijde. Jednou jsem si udělal takovou malou sestavu - lupnul nějaký ten výkrut, přemet, střihnul jsem zatáčku, vybral jsem to, natáhnul do stoupání a v tom okamžiku knipl zůstal jako kůl. Ani jsem s ním nehnul. Vyvaleně jsem si říkal, Bože co to je? Podívám se a najednou červené světlo a nejen jedno, ale dvě a hydraulika nula. Každý motor poháněl své čerpadlo, takže když vynechal jeden motor, byla hydraulika od druhého. Ale najednou nic. Myšlenky přeletí co rychle dál, střílet se, zkusit něco? Říkal jsem si, že křidélka je možno ovládat přímo, jde to sice s velikým úsilím, ale trochu by to mělo jít. Tak jsem se do toho opřel a trochu se to naklonilo, dal jsem tam trochu nohu a začalo se to zatáčet. Nikdy bych nevěřil, že je k tomu potřeba taková síla. Upravoval jsem si rychlost, aby nebyla veliká. Na výškovce bylo nouzové elektrické ovládání ARU-2A. Hned se mi vybavovaly instrukce, že nepomůže tahat za knipl, ale chce to jenom jemně ovládat spínačem na kniplu, jinak to neposlechne. Reakce letounu je trochu zpožděná a tak se tím musí počítat. Tak jsem to švihnul opatrně přes Místek pomalu k Ostravě. Vybavil jsem si, jak se taková věc probírala na letové přípravě, což hodnotím jako vynikající věc. Byly tam i kontrolní dotazy, takže tam snad nikdo nechrápal. Sklesal jsem na 600 metrů a udělal jsem takovou placatou zatáčku a natažené jsem to dotáhnul na dráhu. A teď to začali zkoumat. Byl jediný bod na tom letadle, někde v kořeni křídla, kde obě hydrauliky měly společný kříž a tam to prasklo. Prý se taková věc nikdy nestala.

MiG-19

V 1967 jsme odevzdávali MiG-19 do Malacek, do nějakých záloh, nebo že to snad někde prodávali.

Už jsme věděli, že jsou pro nás připravované MiG-21F. Přijeli kantoři a začalo pomalu přeškolování. Tam už byla výhoda, protože existovala spárka. Dostali jsme jednu spárku. Další spárky, které jsme potom dostali, byla každá jiná. Tím pádem jsme to vždy museli půlden študovat a potom si udělat jeden let. Pokračoval jsem dál a někteří kamarádi se přeškolovali na přepadovou, tak jsem si říkal, že bych to mohl zkusit také. Přeškolil jsem se na PF. Potom jsem byl odejit! I když jsem se vlastně odešel sám. Ale co tomu předcházelo? Byly to střelby v Rusku. To byly pochopitelně v provozu již MiG-21.

Jako první jsme naše letka dostali MiG-21F. Ti co drželi hotovosti, tak ti sloužili na PF. Ty už byly pochopitelně s raketami. Už jsme byli celkem dost vylítaní a tak velení rozhodlo, že musí vyslat nějaký počet lidí na ostré střelby do Ruska. Sebrali z celé republiky takovou skupinu a to byli třeba střelecký pluku, šturman pluku z Budějovic, Plzně, Žatce, a mezi ně strčili takové jako Vencu Nedomu, mne a další takové ty skrčené na doplnění. Převezli nás Il-14 do Ruska do města Astracháň. Vezli nás tam kluci z Hradce, myslím že tam byl jako pilot nějaký Čapka s osádkou a zůstali tam s námi. Tam jsme pořád byli na učebnách, kde jsme dostávali řádné školení. Každá skupinka tak dvou, tří lidí, měla jednoho instruktora. Seznámili nás se všemi záchrannými prostředky, protože tam bylo poměrně hodně havárek. V těch letadlech byl nouzový balíček vybavení. Byl umístěný pod tebou, kromě samozřejmého padáku. Byli tam různé udice, háčky a podobně, protože tam byla spousta jezer. Byli tam na střelbách Němci, Bulhaři, Rumuni a různí další a problém byl, že všichni striktně dodržovali naučené předpisy a často jim při střelbě raketami vysazoval motor. Dokonce tam nějací němečtí piloti zahynuli, a někteří se vystřelili a většinou to pak roznesli někde v těch stepích. Letouny byly většinou stařičké „F“. Doma jsme měli krásné „F“, vyráběné ve Vodochodech. Tam to byly takové oloupané hajtry. Ten náš instruktor byl takový podsaditý chlapík, ale kofr. Měl dokonce několik vyznamenání. Říkal jsem si, vždyť je to celkem mladý chlap, kde to pro boha vzal? Kde bojoval, když tady je rok 68. To by musel někde střílet jak u Verdunu. Ptali jsme se potom tam jednoho jeho kolegy a ten říkal - on má velké zásluhy za sestřelení neposlušných cílů. Oni v té době tam používali již létající cíl. A jenom ti nejlepší z těch nejlepších šli střílet na ten cíl. Jeho cena byla přece jenom dost vysoká. Jenomže ten cíl byl tak trochu nedokonale dokonalý a občas se jim vymknul kontrole. Začal strašně řádit v celém prostoru a občas se dostal i nad město, kde dělal nálety a oni ho nemohli umravnit. Měli na letišti dva takové kofry v hotovosti a jak odstartoval ten cíl, tak odstartovali i oni. Když to bylo dobré, tak si jenom polítali a sedli. Když se cíl vymkl kontrole, tak ho měli za úkol sestřelit. Naštěstí ten cíl byl trochu pomalejší, tak se jim to dařilo. A to byl jeden z těch kofrů. On měl asi dvacet sestřelů těch cílů. Byl to velký sympaťák a nám řekl hlavně co nemáme udělat, čemu se máme vyhnout. Že na to, co se píše v těch publikacích, na to ať se vys….. Jednu věc nám řekl velmi důležitou. Hned jak jsme šli střílet, tak jako všude, první šli napřed plukovníci, nadplukovníci, generálové a my zase až někde na konci. Také dostali lepší letadla a my takové ty olítané hajtry. To je vlastně pořád stejné. Ta analogie toho vývoje nikdy jiná nebyla a nebude... On to s námi vždy trpělivě rozebíral. Říkal: "My už víme, jak ten cíl létá, zdali je možné ten cíl "zbiť", nebo ne." Někdy se to ale nedalo, protože byl tak divoký, že to nešlo. Pro ty generály byly cíle - "Míšně", tak tomu říkali - ale pro nás obyčejné by to bylo drahé. My obyčejní jsme měli místo toho dvě rakety. Na každém křídle byla jedna raketa. Ta na levém křídle představovala cíl. Druhá byla ostrá, kterou jsme měli za úkol sestřelit tu první. Jak ten cíl, tak i ta ostrá byly dlouho ve skladu, kde nějaký ten pátek ležely. Nedělají se pochopitelně jak jsou potřeba, ale naseká se série a ta se uloží. Proto občas jedna nebo druhá selhala. Polygon byl někde severovýchodně od Astracháně, bylo to dost daleko, minimálně 100 km. Takže to pro nás probíhalo tak, že já jsem si nejprve vypálil pro sebe jednu raketu jako cíl, z levé strany, pak jsem ji měl v zaměřovači najít a zaměřit a vypálit tu ostrou. Ten cíl měl slabší náplň a byl tudíž pomalejší. Všechno nám to ten instruktor vysvětlil, tak jak to tam bylo v těch regulích a potom nám řekl: "Tak a teď půjdeme tam vedle, tam se posadíme a ještě si něco vysvětlíme. Vys…. se na to, co je v předpisu, já vám řeknu, jak to uděláte." Protože jak oni začali střílet podle regulí, tak jim začaly vysazovat motory. Naštěstí všichni naši je stačili nahodit, ale ti Bulhaři nebo Němci asi byli buď málo vylítaní, nebo málo instruovaní tak nenahodili a někteří se zabili. Třeba je ani v tom obrovském polygonu vůbec nenašli. Tam byly samé duny a křoviny, jezera, takže značně nepřehledný terén. Proto v té výbavě byly ty udice, když se někdo ztratil, tak aby si mohl nachytat ryby, mohl tak přežít. Bylo to v červenci 68 a to ještě jsme byli kamarádi. "Tedy poletíte rovno, budete držet pořádnou rychlost a nebudete s tím manipulovat. První vystřelte ten cíl a vůbec ho nezaměřujte. Nechejte ho být. On stejně spadne a nikdo to nikdy nepozná." V kabině byl přepínač, cíl - ostrá. "Jak vypálíte ten cíl, tak nepouštějte tu spoušť a hned přepněte ten přepínač na ostrá. Odpálí se ta ostrá, ona si ten cíl buď najde, nebo ne." Nikdy nám také motor nevysadil. Tak jsme ty střelby odlítali. Také mne jednou obvinili, že jsem přistál do předpolí. Měl jsem takovou starší „F“, ona byla sice taková oloupaná, ale pěkně lítala. Šel jsem na přistání poměrně nízko a tak jsem to podrovnával a sedl na kraj dráhy, nad prahem se zaprášilo. Ale hned jsem byl potvora, protože jsem sedl do předpolí, ale říkám: "Ukažte mi koleje. Nět kolej, tak si trhněte nohou." Tak se přiblížil ten "Velký den". Skončili jsme se střelbami a byla velká oslava, že se nikomu nic nestalo. To bylo večer a hlavní politruk nařídil ze všech letadel vypustit líh a že se všechno vychlastá. A druhý den nás zavřeli! Nepustili nás ani z ubytovny a byli jsme internovaní a byli jsme tam skoro dva měsíce. Měli jsme jenom takové nějaké zmatené zprávy, když jsme předtím chodili do města, tak jsme se koupili nějaké tranzistoráky. Zachytili jsme nějaké cizí stanice, které dávaly nějaké zprávy z Československa, jinak nám neřekl nikdo nic. Prvních čtrnáct dní jsme byli jenom na té ubytovně v tom areálu základny. Předtím jsme totiž mohli do města. Tam byly taxíky a dal jsi nějaký malý pesos a on tě zavezl do města. Pro zajímavost, žádný taxík neměl vevnitř kliku na otevření dveří. Potom se to trochu začalo uvolňovat a mohli jsme zase chodit do města. Nebylo to ale tak jednoduché, pověsili na nás ty jejich estebáky, nebo jakési ty jejich dozorce. Oni nás sledovali, do jakého obchůdku jdeme, pořád jsme je měli za prdelí. Začali jsme si s nimi hrát. Sledoval nás jeden chlapík a ženská. Vymysleli jsme si s nimi hru. Tak jsme se tak loudali a dávali jsme si gazírovanou vodu a jim nezbylo než se také loudat za námi. Prohlíželi si výlohy, když jsme se zastavili a tak a když jsme přidali, tak se také rozběhli.Tam u jednoho obchoďáku byly třeba dva vchody blízko sebe. My těsně před vchodem, jsme udělali několik rychlých kroků a vběhli do vchodu. Prodavačky nás znaly, a také nám říkaly jaké zboží kdy přijde. Pochopitelně jsme měli pro ně nějaké ty padaroky. Věděli jsme, že tak za deset, dvacet metrů je další východ a tím jsme zase vyběhli ven. Jak oni zjistili, že jsme zapadli do toho obchodu, tak se tam vřítili a my nikde. Zase jsme se tím prvním vchodem pomalu vrátili nazpátek a pozorovali je, co budou dělat. Tak jsme si s nimi několikrát pohráli. Po měsíci jsme museli každý den na letiště, že letíme domů. Mašina už bývala připravená, posádka, plánky udělané, ale potom přišlo vždy, jsou bouřky - nikde neletíte. Každý den se to opakovalo. Prostě výmluva, "nět bezpečno", neletíte. Tak jsme pořád čekali a někdy jsme byli už i v letadle nasedaní a zase vystoupit a zpátky na ubytovnu. Prostě pořád byly "grozi". Bylo sice všude modro, ale bohužel. Nakonec nás jednou ráno zase zavolali, že poletíme. Nasedli jsme do letadla, ale po nějaké době čekání nás nechali zase vystoupit, že je zase něco špatné. Nechali nás ale na letišti, dovezli nám dokonce nějaké jídlo a tak se čekalo. Pustili nás až na večer přes celou Rus. Posádka sice měla mapy a všechno, ale pochopitelně proč jsme nemohli letět ve dne, kdy je všechno vidět, to je nepochopitelné. Tak jsme nakonec letěli a na jednom velkém letišti (už si nepamatuji na jakém) byla demonstrace kvůli nám, tam demonstrovaly baby, že jim zabíjíme syny. Byla to prostě kalvárie. Letěli jsme přes Lvov a jedno velké letiště na Ukrajině, jak se proboha jmenovalo? Už se zase stmívalo a letěli jsme směrem k Česku. Najednou přišli kluci, že letět přímo do Česka nelze. Neexistuje, letět k Varšavě, na sever do Polska. Naštěstí ta čtrnáctka měla dost paliva. Byl to vlastně takový válečný stav. No prostě nebylo nikde bezpečno a tak se rozhodovalo, že poletíme na Vídeň.

Ale osádka říkala – jak uvidí že točíme někde na Vídeň, tak nás sestřelí okamžitě. To jsem nevěděl, že tady v republice byl takový bordel, že v té době Rusové nebyli schopni v noci operovat letadly! Letěli jsme tedy k té Varšavě a nakonec před tou Varšavou nám dovolili se otočit a letět do Česka. Sice jsme se přiblížili, ale ani jedno letiště nebylo na spojení. Byla sice krásná noc, ale nic nesvítilo. Vídeň jsme viděli jak na dlani, když přidáme páry, tak jsme za chvilku tam. Ale kluci dopraváci nechtěli ani slyšet. A všude tma, Mošnov nic, Brno tma, nikdo se nám neozval. Oni pořád volali, ale bylo ticho. Potom se kapitán rozhodl. Prý Hradec zná jako svoje boty a tam sedne i se zavřenýma očima. Ono to vypadalo i seshora trochu jinak. Části měst měly vypnuté osvětlení, ale přiletěli jsme nad Hradec a říká – jo tam ty světla jsou, tady také a letiště našel hned. Prý to hned zkusíme, zdali by nešlo přistát. Byl jsem za osádkou a dívám se a opravdu bylo vidět dráhu. Tak podvozek, klapky a prolétáváme nad dráhou, ale ve třetině dráhy stálo letadlo. Bylo to polské Líčko. Poláci tam byli zaetablovaní. On říká, krucinál, paliva sice ještě trochu máme do té Vídně, ale moc ne, když jsme ho takhle promarnili. Prý to zkusí ještě z druhé strany, že by to mohlo vyjít. Tak udělali ještě další průlet a najednou vidím, že vyšlehl plamen od toho letadla. Já mu říkám, oni to nahazují, jak to bouchlo z těch výfuků. A opravdu, nahodili to a odjeli do trávy vedle. A tak jsme konečně sedli. Hned nás zajali, byli tam Poláci i Rusové. Bylo to strašně domotané, kdo ví, kdo čemu velel. Vyzpovídali nás a poslali nás do hotelu spát. Já jsem Hradec vůbec nepoznával. To bylo polepené, pokreslené a v hotelu jsme byli jenom my čtyři. Jenomže jak se dostat zpátky do Mošnova. Cedule otočené na cestách, tam je Praha, tam je Vídeň, tam je Varšava. Pro ty lepší poslali takové větší gazíky a pro nás obyčejné piloty pochopitelně nebylo nic. Ale potom nás vyzvedlo to nejlepší vozidlo pro tuto dobu – tahač T-141. Celé auto bylo obalené kanystry. To jsme si říkali, tak taková anabáze a nakonec to nejlepší, vždyť tím tahačem pojedeme tři dny. Nasedli jsme a vyrazili, nakonec to nebylo vlastně tak špatné rozhodnutí, protože to byl vlastně tank. Jel sice třicet, čtyřicet, ale projel všechno. Když to bylo někde špatné s cestou, tak jsme to vzali přes pole. Myslím si, že jsme jeli celý den. Oni spolu s řidičem poslali i pilota, jmenoval se Bujálek a byl to takový trochu přitroublý typ. Ten měl tomu řidiči radit na cestě. Na Mošnov jsme přijeli a už byla tma. Už na nás čekali, asi měli o nás zprávu, nevím jak ji získali a hned to začalo. Vy jste si tam leželi v Rusku, ale my jak jsme tady bojovali proti těm okupantům, řval velitel pluku Šídlo. Já jsem měl vždy tu hubu trochu proříznutou, tak jsem mu oponoval, že pro všechny přijeli gazíky a my se protloukáme tahačem dva dny. Prý to pro nás bylo bezpečné. Pochopitelně mi takovou námitku nezapomněl, jak byly prověrky. Ty prověrky byly asi v roku 1970 a do té doby jsem létal na „F“ a stihl se přeškolit na „PF“. Vzal si mně do letky Leoš Satinský a s „PF“ jsme drželi hotovosti. Při prověrkách jsem tvrdil, že jsem nic nepochopil, a komise v čele se Šídlem rozhodla, že když nechápu situaci, tak nebudu létat. Po prověrkách jsem měl jít do hotovosti, ale už jsem nešel. Rok jsem chodil do práce, ale nalítal jsem. Prý bych mohl uletět, a to mi nešlo na rozum, když jsem do té doby neuletěl. Někteří se hádali s kontrášem, aby mi povolili lítat, ale on jako by mě držel jako nějakou oběť za níž by mohl dostat nějaký metál, tak to nepomohlo. Marně jsem jim říkal, že bych sice dokázal uletět, ale nechci. A potom už se každý bál mi lítání povolit. Když mě nepotřebovali tak mi nabízeli, že budu dělat školení vojáků a podobné nesmysly. Tak jsem občas nechodil do práce, dostal jsem jednou snížený plat, potom podruhé a potřetí a když už nebylo co snižovat tak mi pořád psali, že jsem nepochopil situaci a že trvám na tom, že ta pomoc nebyla dobrá. Pochopitelně mi psali posudky a ty byly napsány tak, že nebyly pravdivé. Pochopitelně se to muselo podepsat a já jsem to odmítal. Nakonec se mnou něco museli udělat a potom přišli nějací tři plukovníci a přesvědčovali mně, že mám jít na velitelské stanoviště, tam na ten kopeček. Já jsem jim říkal - tak já nemůžu lítat, a tam, kde jsou extra prověření, tak tam já můžu být u raket? Stále jsem jím říkal, já nechci na VS, já chci lítat, kdo jednou vlezl na VS, už se odtud nedostal. Za rok prý budu určitě lítat - ale já chtěl hned. Tak jsme se pořád přehadovali. To byli takoví už starší a jednali se mnou jako se synkem - uvidíš, že se to změní, ale já ne. Proč bych uletěl, mám tady rodinu, neumím ani slovo anglicky, ale bohužel tam seděl takový dub a ten že na lítání ne. Vždycky po tom pohovoru změnili posudek a než to přešlo celou mašinérií tak to byly dva měsíce. To bylo neskutečné a tak to člověka otráví. Říkal jsem si, jak je to možné, že někoho můžou tak šikanovat, když nic neudělal. Až do prověrek jsem lítal, plnil jsem všechny úkoly a nikdo si neztěžoval a najednou jsem ta nejhorší sabaka? Potom přišel zase takový starý plukovník a přesvědčoval mne na Krajskou vojenskou správu, nebo abych si požádal do zálohy. Já říkal, že to nechci a on povídá - no ale já tady mám napsané jenom tři věci, které můžeš. Kluci co třeba byli vyloučeni ze strany, pořád lítali a říkali mi, seš blbec, pořád se šprajcuješ, blbě jsi mluvil, tak jim na to kývni... To už mi Pepa Trnka napsal takový měkoučký posudek, který tak trochu vyzněl, jako že jsem tak trochu přitroublý, že jsem nepochopil situaci, ale nic nepomohlo. Potom přišel zase ten plukovník s tím, že by mněe do té zálohy mohli pustit. Oni totiž po mě chtěli, abych si do zálohy požádal sám a to já nechtěl. Nechte mě lítat a já na ty trable zapomenu. Když nikde nechci, tak ten plukovník napsal posudek takový, že jsem tak malinko duševně méněcenný a že mě do té zálohy dají. Nastal průser, protože ministr podepisuje odchody do zálohy za tři dny a potom až zase za rok. Když to tam dojde, tak už bude pozdě. Jediná možnost je poslat tam kurýra, ale žádný u útvaru nebyl. Říkám, že to tam klidně odvezu. Nastal ale další problém, kurýr musí mít pistoli a já ji mít nesmím. Tak jsem říkal, že si ji přes noc vystrouhám ze dřeva. No ale nakonec to nějak prošlo a já na to ministerstvo jel. Bylo to v Dejvicích a hned jsem potkal toho starého plukovníka. „Synku ty už jsi tu zas, říkám ti jdi na to VS a za rok budeš lítat“. Já na to, tak tomu já nevěřím, neměli jste žádný důvod, jenom nějaký malicherný, nějakého zblblého kontráše, protože celou dobu jsem mohl zdrhnout, kdybych chtěl a to jste dělali problémy. Říká „Chybu děláš synku“ a podepsal mi to. Potom přišel k pluku rozkaz o propuštění do zálohy. To byl konec roku a tak říkám, ožeru se jako kanec a potom pojedu až na Honolulu. Situace se změnila a po tom novém roce, jak jsem odešel začali vyhazovat všechny, co byli vyloučeni ze strany a vymetli s nimi úplně strašně. Asi jsem měl být exemplární případ, jak se mnou zametou, ale já se vzepřel a nakonec mě propustili sami. Ti co mě přemlouvali, abych povolil, tak je nakonec vyhodili na hodinu se všemi důsledky. Říkal jsem, vždyť ten náš výcvik stál strašnou spoustu peněz, všichni chtějí lítat, tak kdo tu dělá tu špatnou krev? Lidi jsou různí. Když jsem nemohl lítat, tak jsem se tak poflakoval i po štábu a tak jsem si jednou řekl, že toho kontráše tak trochu podráždím. Zaklepal jsem na dveře a hned jsem otevřel, no a byl tam jeden kamarád, co mu donášel. Kdyby je v tom okamžiku oba říznul žiletkou, tak ani z jednoho nevyteče kapka krve. Tak jsem si říkal, tak vidíš ty kryso, kdo od nás donáší. Při tom nemůžu říct, že jsme měli špatný kolektiv. Jak u jedné, tak druhé letky byli bezvadní kluci, ale vždy se najde jeden s tím nějakým pokřiveným charakterem. Přesto vzpomínám na krásné časy. V hotovosti se chovali králíci a různá domácí zvířata. Někteří byli přece jenom tak trochu i zemědělci.

U hotovosti byly nějaké díry pro nějaké nádrže, které snad měly být pro tankování eroplánů, z toho projektu nějak sešlo a na tom byly položené takové železné pláty. Kolega říká, prosím tě, já získal Beretu, mohli bychom si v hotovosti zastřílet. Šli jsme za tím zbrojním náčelníkem a on nám nabídnul, že tam má asi deset tisíc nábojů, které jsou prošlé a neví co s nimi. Udělal se střelecký kroužek a chodili jsme na různé soutěže. Tak jsme pálili o dušu.

Takové to zázemí v té hotovosti bylo takové provizorní, co se pořád slibovalo, že se změní, ale nikdy k tomu nedošlo. Mezi klukama byl nějaký Pišta. Byl to takový dobrý synek, ale jakmile se namíchnul, tak se neznal. Něco jim provedl a tak mu vymýšleli pomstu. Byla tam taková provizorní kadibudka a jak do ní zalezl, tak někdo za ni hodil dělbuch. Ten vystřelil a doletěl si stěžovat až na štáb se spuštěnýma kalhotami. Koktal z toho ještě několik dní.

Na těch stromech dokola byla velká spousta havranů. Někdo přišel na nápad, že prý je z nich dobrá polévka. Jeden tak seděl na tom sloupku a že prý ho střelíme. Musí to být ale přesná trefa. Když střelíme tři najednou, tak by v tom byl čert, aby se někdo netrefil. Odpočítáme to a vystřelíme. Jak už to bývá, nestřelil jeden dříve? Pochopitelně havran uletěl. Teď jsme se začali dohadovat proč a jak jeden mával tou pistolí, tak vystřelil do země. To jsme strnuli, koho bolí noha? Naštěstí se nic nestalo. Mimo jiné jsme se rozhodli, že naučíme havrana na povel létat. Nejdřív musíme nějakého chytit. Kolega praví, já ti mám doma takové jakési krystalky a to se dává do zrní, nevím sice proč, ale donesu to. Co kdyby to byl takový nějaký uspávací prostředek. Tak jsme to vyzkoušeli. Smíchali to se zrním a nasypali na beton. Za chvíli havran přiletěl, chvíli obezřetně pozoroval okolí, potom zobnul a začal to valit do sebe. Za chvíli havran zobal pomaleji a najednou ztuhnul a jenom se tak překlápěl. Vyběhli jsme nasadili rukavice, havrana chytili a strčili do králičí klece, aby se z toho vyspal. Nakonec jsme ho olitovali, že snad to nepřežije. Ráno jsme přišli do hotovosti a havran čiperný a už nám nadával. Tak jsme si řekli, když jsi byl tak statečný a přežil jsi, budeš s námi lítat. Sehnal jsem takové dlouhé lanko a šli jsme na havrana. Vzali jsme si pořádné rukavice, vytáhli ho z kotce, uvázali mu lano na nohu a šli s ním na pojížděčku. To všechno se dělo pochopitelně v hotovosti. Potvora havran si to ale nechtěl nechat líbit. Kloval tím zobanem do těch rukavic a tak ho kluci pustili. Jak ucítil volnost, zabral za to, a už frčel. Já jsem mu to lano povolil a potom ho trochu zabrzdil. To nečekal a tak sebou trochu praštil o zem. Otřepal se a znovu. On byl velmi učenlivý a tak lítal podle toho jak se mu povolovalo to lano. Naučil se lítat jako drak. Papáníčko jsme mu dávali dobré a to se havranovi líbilo. Sem tam někoho klovnul a ten si to dlouho pamatoval. Potom se stalo, že někomu vyklouzlo to lanko a havran ucítil volnost a už valil pryč. Bohužel se mu to lanko zamotalo do stromů co byli za hotovostí a my jsme hned zahájili záchrannou akci. Málem došlo k úrazu ,jak se lezlo po stromech na záchranu havrana. Původně jsme ho chtěli na polévku, ale nakonec převládl názor, že je vlastně zasloužilý letec a tak jsme mu dali volnost. Takové příhody kdyby se natočily, tak kam se hrabe Tankový prapor. Přitom, když si to uvědomíme, co jsme prováděli jako dospělí a snad i trochu inteligentní, tak to rozum nebere...

Tak trošičku odbočím. 8. stíhací pluk přišel na Mošnov v 1959 v září. Bylo to vlastně pořád ještě staveniště. Práce dělaly Vojenské stavby a to byli vlastně jednotky PTP. O podmínkách jaké měli se mohlo normálním vojákům jenom zdát. Jednak měli za práci plat a jídlo, včetně svačin, které dostávali bylo o něčem jiném, než měli normální vojáci...

Obsah © Svaz letců Příbor, z. s. | Design & grafika © Pavel Šenk