Mjr. v. v. Ladislav Jerguš: Vzpomínky radisty

 

L. Jerguš v podřepu první zleva

 

Dvě rychlé změny dislokace leteckého dopravního pluku ze Kbel do Prostějova a z Prostějova do Mošnova znamenaly značný úbytek jeho příslušníků, především v osádkách. Z Prahy se mnohým nechtělo a tak značná část hledala uplatnění u ČSA a někteří zůstali u letky MNO ve Kbelích. Stavy létajícího personálu bylo nutné okamžitě doplnit. Piloti přicházeli z řad zrušených leteckých bitevních pluků Il-10 a později ze zrušených čtvrtých rojů u stíhacích letek. Navigátoři byli přeškoleni z řad pilotů již v leteckém učilišti. Doplnění na funkcích palubních radiotelegrafistů bylo řešeno kurzem, který proběhl v roce 1961 již v Mošnově. Shodou šťastných okolností jsem se i já stal jeho účastníkem.

Počátkem roku 1961 jsem přemýšlel o své další existenci. Koncem května mi končil druhý dvouletý závazek, necelý rok po zavedení sboru praporčíků do armády. Byl jsem příslušníkem "Oblastného leteckého dispečerského stanoviska Slovensko" ve Zvolenu v hodnosti rotmistra, na funkci směrového pracovníka. Původně jsem chtěl odejít hned po ukončení prvního závazku, ale náčelník OLDS pplk. Karol Harvan mně požádal, abych ještě alespoň dva roky zůstal. Na těchto funkcích byla převážně mladá děvčata, která měla snahu založit rodinu. Děvčata i v době mateřské dovolené byla ve stavech a služby se musely nějak vykrývat.

Po odchodu Marty Poláškové (později Havlíkové) zpět do Prahy, jsem byl zařazen jako starší směny. Náčelníkem směny byl mjr. Vojtěch Kotran, navigátorem mjr. Imrich Pjontek a důstojníkem pro PZN (pozemní zabezpečení navigační) mjr. Bartoš. Směrových pracovišť bylo celkem 7. Funkce obnášela mimo jiné i organizování školení nových příslušníků. Sloužili jsme 24 hodin. Zpočátku ve třech směnách, později ve čtyřech. Na funkcích leteckých dispečerů byli zařazeni bývalí frontoví příslušníci 1. Čs. letecké smíšené divize a bývalí piloti. Mimo náčelníka pplk. Harvana zde sloužili pplk. Jasík, bývalý učitel létání na Sliači, pplk. Filipko a náš mjr. Kotran, který s oblibou prohlašoval, že jako svobodník-pilot měl daleko větší váhu a respekt, než nyní jako major.

Byl konec ledna 1961 a ráno po nástupu do služby povídá Imro Pjontek, jinak bývalý učitel topografie a leteckého zeměpisu v pilotce v Dolnom Kubíně, že zdravotní prohlídkou v ÚLZ neprošel od nás Emil Rada. Od každé letecké divize byli vybíráni pouze dva adepti. Řekl, že to je pro mně jediná příležitost, jak se dostat k létání. Když jsem souhlasil, okamžitě šel na spojovací oddělení divize, které sídlilo naproti našeho sálu. Nahlásil mně jako náhradu, bude-li to možné, protože kurz začínal 1. února a bylo již 29. ledna. Velením bylo rozhodnuto vybavit mne kádrovými materiály a odeslat na ÚLZ. Po vyhovující prohlídce jsem se měl hlásit na velení letectva na Smíchově. Zde, po kontrole výsledků a materiálů, jsem byl poslán zpět k útvaru, jelikož nebyl přítomen plk. Kúkel ani plk. Kamenický, aby definitivně rozhodli. Rozhodnutí prý se pošle dálnopisem. Doma jsem si nabalil věci do dvou "loďáků" a čekal. 2. února nic nepřišlo a nikoho nenapadlo zavolat telefonem na výsledek. V tomto očekávání uplynuly další tři dny. Čtvrtého dne jsem nastoupil normálně do služby. Ráno o půl osmé se přiřítil náčelník spojení divize, že z Mošnova přišel dotaz, proč jsem nenastoupil do kurzu. Dálnopis z Prahy byl poslán do Mošnova, ale ne do Zvolena. Tak jsem popadl připravené kufry a mazal na rychlík směr Ostrava. Kolegyně Magda Juráková (později Švábenská a Ponická), která pocházela ze Štramberka, mi moudře poradila, ať nejedu do Sedlnice, což je sice Mošnovu nejblíže, ale pouze do Studénky.

Do Studénky dorazil rychlík v půl osmé večer. Všude tma a zamračená obloha jen umocňovala smíšené pocity. Volat ze Studénky byla dobrá rada. Dozorčí mi oznámil, ať počkám, že za půl hodiny pro mne přijede Praga V3S. Ubytován že budu s vojáky na rotě. Půlhodina se sice protáhla na třičtvrtě, než auto dorazilo. Na korbě byla tma a zima. Trvalo to skoro další hodinu, než auto rozvezlo lidi, které jsem původně vůbec neviděl. Později jsem vydedukoval, že to bylo do Albrechtiček, Mošnova a Petřvaldu. Konečně jsme dorazili na letiště.

Řidič mně vysadil na křižovatce, všude byla tma, jen sem - tam prosvítalo světélko z nízkých baráčků. Mám prý jít rovně přes buzerplac a na další křižovatce první barák vpravo je můj. Popadl jsem loďáky a vypochodoval do tmy s pocitem ztracence u severního pólu. Dozorčí měl naštěstí rozkaz a tak jsem měl přichystanou postel ve skladu matriálu dokonce s dekou. Ráno jsem měl jít v 6:45 na snídani a potom nastoupit do připraveného autobusu u jídelny.

Ráno jsem zase popadl loďáky a po snídani nastoupil do autobusu. Zeptal jsem se, kde je štáb a tam jsem se hlásil u dozorčího. Ten přivolal náčelníka kurzu kpt. Ladislava Štorka, který se zajímal proč jsem přijel tak pozdě. Po vysvětlení jsem byl poslán na další pouť. Mošnovské letiště má totiž nejdelší dráhu ze všech letišť a tak se vzdálenosti mezi jídelnou, štábem a letkami se počítají na kilometry. Doplazil jsem se s loďáky konečně k cíli - na učebnu. Uvnitř již sedělo 9 kolegů v hodnostech rotný až nadrotmistr a za katedrou u "morzefónu" seděl kapitán. Zahlásil jsem se, načež on prohlásil, že jen experti nastupují až devátý den po zahájení. Po vysvětlení řekl, ať si odložím a že na stole mám papír a tužku. Také mne hned pozval k tabuli, že prověří mé schopnosti. Na dotaz, kolik chytám, jsem mu odpověděl, že před čtyřmi lety kolem 60. On na to, že kdysi také zvládal 100. Řekl jsem si, že to bude pěkný průšvih, protože požadavek byl min. 50.

Začal hrát pětimístné skupiny tempem 40-50 znaků a já psal bez rozdělení skupin a sem - tam s vynechávkou. "To je dobrý", prohlásil Ruda Verner, který učil morze a byl jedním ze zástupců náčelníka kurzu. Druhým byl kpt. Jarda Balát. V tom okamžiku jsem nevěděl, proč si ze mě dělá srandu a kam s tou ironickou poznámkou míří. Jenže to rychle pominulo, když začal hrát tempo 10-20 a jen písmena, jako v počátku výuky příjmu morze. Jak jsem se podíval kolem, opravdu skoro všichni s daným tempem zápasili. Pouze dva byli na morze experti. Zdena Kudr, který byl před tím radistou na góniu a Jarda Dušánek, předtím radista na odposlechu. Poznámka pro mladší: Gónio bylo zařízení schopno ze země zaměřit signál vyslaný z letounu a radista opětovně vyslal odpověď na požadavek buď QTE, zeměpisný kurz od stanice k letounu, nebo QDM, magnetický kurz, kterým by letoun doletěl ke stanici. Palubní radiotelegrafista prováděl nejen spojení s řídícím centrem, ale získával potřebné údaje pro navigaci, které předával navigátorovi. I když v roce 1961 byl rozvoj spojovací techniky na značné úrovni a spojení se provádělo pomocí VKV, cvičili se ještě tyto překonané záležitosti. Zařízení ARK v letounu již bylo schopno nahradit poměrně zdlouhavé a těžkopádné zaměřování od pozemních stanic.

Tak jsem se poprvé seznámil s kolegy, s prostředím a odpoledne v 15:45 jsem naposledy v těch dvou dnech popadnul loďáky, nastoupil do autobusu, který nás odvezl do Bílovce. Autobus byl plný, protože jedna část bydlela na ubytovně v bývalém okresním sídle SNB a druhá byla umístěna v budově bývalé Okresní vojenské správy. Tam jsem byl ubytován i já, ale po deseti dnech bylo ubytování rušeno a byli jsme ubytováni na letišti. Přesto deset dní stačilo, abych se seznámil se svou budoucí ženou.

Byla to příležitost i pro kolegu, se kterým jsem okamžitě našel společnou řeč. Kolega, rotný Vincent Ivan, byl u stejné divize, tak jako já - Slovák, a naše názory okamžitě rezonovaly. Autobus nás vysazoval u té první ubytovny a my jsme ještě cca 400 metrů šli pěšky přes náměstí. V době našeho příjezdu chodila kolem velice rázným krokem slečna s vlasy dlouhými po pás v tzv. koňském ohonu. Protože se nám líbila, v neděli po obědě jsme procházkou vyrazili do míst, kam obvykle směřovala. Náhoda tomu chtěla, že jsme ji zahlédli, jak vyšla z jednoho domu a vydala se směrem, kterým jsme procházeli i my. Počkali jsme si a požádali ji, že to v Bílovci neznáme a jestli by nebyla ochotna nás provést. Slovo dalo slovo a tak nám ukázala Bílovec z ptačí perspektivy z kopce směrem na Tísek. Poté prohlásila, že musí jít na setkání se známou rodinou a já nesměle požádal, zdali bych ji nemohl doprovodit. Vinco se takticky odporoučel a já slečnu doprovázel, i když s jejím trochu nejistým souhlasem. Celý příběh skončil podzimní svatbou. Protože jsem bydlel až do konce roku na letišti, tak jsem 14-ti kilometrovou trasu mnohokrát absolvoval na kole, což přispělo k mé tělesné kondici. Nebyl jsem na tom tak zle, neboť náš tělovýchovný náčelník, mjr. Mrázek, byl mistr sportu v běhu na 100 metrů a tak nás pěkně proháněl. Ale zpět ke kurzu.

Náčelníky jsem již představil a nyní jeho účastníky pěkně podle abecedy: rtn. Dušánek Jaroslav, rtn. Ivan Vincent, rtm. Jerguš Ladislav, rtm. Klíma Jiří, nrtm. Kudr Zdeněk, nrtm. Rejman Josef, rtm. Sodomka Zdeněk, rtn. Šperlich Rudolf, nrtm. Vinduška František, nrtm. Vejvar Josef. Rejman, Sodomka a Vejvar již létali jako palubní střelci na Il-10.

Teoretickou část jsme zakončili koncem června závěrečnými zkouškami. Morze jsem dotáhnul na tempo 90 - 100 a na zkoušce to bylo 90 s dvěma chybami. Tím jsem dosáhl výtečného hodnocení v této disciplíně. V ostatních předmětech to bylo samozřejmostí. Druhý v pořadí byl Vinco Ivan, který byl v morze o něco horší. Pak jsme nastoupili dovolenou a po té následoval praktický výcvik. Z kurzu jsem letěl jako první na neplánovaném mimořádném letu. Kapitánem letounu byl velitel pluku pplk. Jurkovič, dále Kerbic, Kika, Svoboda a mým instruktorem byl kpt. Terich. On mne převedl do Pardubic, já potom do Košic a do Mošnova. Poprvé jsem komunikoval s "Tatrou", což byl volací znak mého bývalého působiště. Pro mne bylo největším vyznamenáním, když po letu kapitán utrousil poznámku "Kdo byl instruktor a kdo žák?" Znamenalo to, že jsem svůj první let zvládl velice dobře.

V polovině září jsem měl povoleno samostatné létání a v říjnu za všech povětrnostních podmínek v noci na území celé republiky. Během září a října jsem nalétal přes 60 hodin. S ukončení kurzu jsem měl na kontě 87 hodin. Po výcviku jsem si vybral 1. letku, kde byl náčelníkem Jarda Balát, což mně zase zazlíval Ruda Verner. Nechtěl jsem jít ke 3. letce, kde byl náčelníkem Jankovič. Po absolvování kurzu zůstali u pluku Dušánek a já u 1. letky, Kudr a Vejvar u 2. letky, Klíma a Rejman u 3. letky. Ivan a Šerpách byli přeloženi k letce vlečných terčů a Sodomka s Vinduškou do Prahy.

První s létáním skončil Ruda Šperlich. Byl z nás nejmladší, svobodný, začal údajně pít, z čehož pramenily kázeňské tresty a to vyústilo v propuštění. Další skončil Franta Vinduška, který onemocněl. O Sobotkovi nebylo zpráv. Nejhůře skončil Vinco Ivan. Sloužil u letky, která přeškolovala zahraniční příslušníky a po jejím zrušení se vrátil k pluku. Bohužel se přestěhoval z letiště na svobodárnu do Příbora, kde hned první den zahynul. Důvodem byla vada komínu, a on se otrávil kysličníkem uhelnatým. Přivolaná sanitka jej už nedovedla zachránit. Jeho pohřeb a následná likvidace jeho věcí se mnou pořádně otřásla. Nejhorší bylo ohlásit jeho smrt rodičům.

Ostatní létali dlouho. Pepa Vejvar skončil v Trenčíně u letky Východního okruhu, Jirka Klíma se nechal přeložit do Prahy. Zdena Kudr skončil s létáním v roce 1980, když havarovali v Brně Slatině při nepodařeném vzletu z příliš vysoké trávy. Jarda Dušánek byl mezi těmi, kterým tehdejší velitel doporučil podat žádost do zálohy. Byli to ti, které nepotřebovali a byli poznamenáni vyškrtnutím z KSČ v roce 1970. Do důchodu odešel pouze Pepa Rejman. Já odešel do důchodu ze zdravotních důvodů k 30. červnu v roce 1992.

Během mé letecké kariéry jsem v duchu mockrát děkoval Imrovi Pjontkovi za jeho nápad. Zažil jsem mnoho krásných chvil, na ty špatné se rychle zapomíná. Jako malý kluk jsem viděl padat letadlo a výskok jednoho pilota. Nikdy mne dřív nenapadlo, že i já budu trávit tisíce hodin ve vzduchu. Jsem velice rád, že se naplnilo to, o čem jsem si netroufal ani snít. Uspokojuje mně, že se takový sen podařil uskutečnit i mému synovi.

 

Obsah © Svaz letců Příbor, z. s. | Design & grafika © Pavel Šenk