Slavomír Valečko: S motorkami do Mongolska

Příběh který popisuji by byl rekreačním letem do ciziny, nebýt toho, že se odehrál v srpnu 1968. Politická situace v tomto roce už byla popisovaná mnohokrát. Nebudu se tím zabývat. Samozřejmě, že se dotýkala života i příslušníků 1. dvlp jak služebně, tak i soukromě. Na začátku roku 1968 hlavní politická správa a velitelství letectva rozhodlo, že vyšle do Sovětského Svazu na památná místa revolucí vybrané skupiny politruků a funkcionářů. Přepravu měla zajišťovat nejen dopravní skupina ze Kbel, ale i náš pluk a to s nákladními letouny Il-14. V letounu jsou po stranách celé délky trupu sklopné lavice a tak se mohou přepravovat i cestující. Na tyto lety byli určováni zkušení kapitáni letounů vždy s druhým pilotem, který tento let měl jako vývoz. I když se z počátku zamýšlelo, že tyto lety budou létat všichni, nakonec se ukázalo, že létali jen ti, co nějaké lety do ciziny již měli.

autor vzpomínky Pplk. v.v. Slavomír Valečko

Stanovil se pořadník u letek tak, jak lety přicházely, aby nechodili někteří vícekrát. Na mně vyšlo, že půjdu někdy v srpnu. Tyto lety do Sovětského Svazu byly velice atraktivní, protože se jednalo vždy o dobu tak na deset dní. V tom byl zahrnut Leningrad, Moskva, Stalingrad, někdy Kyjev, vždy s prohlídkou města a jeho kulturních památek, kde se konaly přednášky pro politruky. Přednášek se osádky nemusely účastnit. Dostávali jsme se tak do míst, které byly jednak známé a zajímavé. Někdy v květnu přišel nový požadavek na stanovení posádky pro let do Mongolska. Osádka měla být složená z celého pluku s tím, že druhý pilot, taktéž vycvičený ve funkci kapitána letounu, bude jako náhradník. Stanovila se osádka - mjr. Dostál (velitel 1. letky) jako kapitán letounu, já jako druhý pilot, letovod Brokeš, telegrafista Jiří Růžek a palubní technik Hamouz. Číslo letounu 3158 s bakama (přídavnými nádržemi) na koncích křídel. Osádka věděla, že poletí do Mongolska a bude přepravovat skupinu motokrosových závodníků. Nic podrobného za začátku nebylo známo. Později jsme se dověděli, o co se jedná.

Tenkrát byli všichni vojenští sportovci soustředěni do jednotlivých sekcí organizace "Dukla". Letěli jsme tedy do Prahy na "Duklu", kde jsme prováděli pohovor s Mošnou, tehdy velitelem Dukly-motokros. Dával požadavek, kolik chce osob přepravit, kolik materiálu a my jsme vše upřesňovali podle možností letounu. Brala se tedy v úvahu vzdálenost mezi jednotlivými letišti na kterých budeme přistávat a potřebné množství paliva. Nakonec padla dohoda na 13 cestujících + osádka a 6 motorek s náhradními díly.

V té době jsem měl jen jeden zahraniční let do Stanislavi. Na letu jsem byl, jak se říká na otočku, kdy jsme tam převáželi z Vodochod díly pro L-29 a nazpět jsme brali piloty letounů, kteří je přelétávaly. K tomuto letu se váže jiná zajímavost. Bylo to 17. března 1968. Po přistání ve Stanislavi nás překvapilo nezvyklé množství vojenských letounů na letišti. Byly to dvoumístné stroje, s hlavním podvozkem v tandemu a pomocnými podvozkovými nohami na koncích křídel. Dohodli jsme se, že jsou to asi letouny průzkumu, které jsme do té doby neviděli, ani o nich neslyšeli.

Prakticky jsme stále nevěděli, zdali se náš let do Mongolska uskuteční. Až jednou při návratu z Prahy k nám přistoupil inspektor armády, který o letu něco věděl. Do týdne mělo přijít rozhodnutí o potvrzení určené osádky. Nikdo z vyšších funkcionářů že nepoletí, osádka bude od pluku. Velením armády bylo stanoveno, že samotný let bude trvat tři dny. První etapa měla cílové letiště Moskvu, následoval Omsk a třetí Irkutsk. Při opoždění letu se z Irkutska poletí přímo do Mongolska. Přiblížil se den odletu. Mimo přípravy letounu jsme samozřejmě byli přezkušováni vyššími funkcionáři. Nastal 19. srpen 1968 a my s letounem 3158 tzv. "bakovkou", jsme letěli do Ruzyně naložit motorky a potřebné díly. Vzali jsme si sebou zdravotní nosítka, která je možné v tomto typu letounu zavěsit tak, že se dá za letu vleže odpočívat. Přespali jsme v hotelu a tady musím ještě říci, že pro daný let, tak jako vždy, byly rozděleny úkoly tak, že kapitán letounu s letovodem zajišťovali vlastní let, já druhý pilot zajišťoval pobyt (ubytování, stravování) a palubní technik potom technickou část včetně doplnění paliva a odstranění drobných závad.

IL-14 s "baky" a bez nich. Letouny s koncovými trupovými čísly nad 50 měly tyto "baky".

Dne 20. srpna po celním odbavení se motory rozběhly na plné otáčky a my jsme směřovali na východ. Trať byla naplánovaná přes Košice, kde jsme se odhlásili naší dispečerské službě a přešli na ruskou korespondenci. Náš radista uměl výborně rusky a tak nebyl problém se domluvit. Po třech hodinách jsme přistáli v Kyjevě, kde jsme doplnili palivo, ruští celníci nám důkladně prošťourali letoun a za hodinu jsme startovali směr Moskva. Pod námi se začala měnit krajina. Žádná pahorkatina jako u nás, ale stále samá rovina. Velké vzdálenosti mezi vesnicemi a městy, stále rovné cesty a železnice. Pomalu jsme se blížili k Moskvě. Dispečer nás odklonil na pomocný maják, měnili jsme výšku, ať nepřekážíme proudovým a turbovrtulovým letounům, které jsou přece jen trochu rychlejší. Přistání a rychle uvolnit dráhu. Zarolovali jsme na východní stojánku nového letiště Šeremeťevo. Dostál šel s letovodem na "šturmanskoje", naplánovat další let a připomenout, že s námi má letět ruský šturman a radiotelegrafista, kterým jsme říkali "medvědi". Všechny cizí osádky, které letěly na východ od Moskvy dostávaly takovýto doprovod. Ještě před odletem jsme si stanovili, že celý let až do Ulanbátoru provede mjr. Miloš Dostál. A zpět poletím zase já ve funkci kapitána a Luboš bude odpočívat.

Velvyslanectví v Moskvě nám zajistilo ubytování, tak jako vždy a nic nenasvědčovalo že by se něco dělo. Já jsem byl, tak jako většina z nás, poprvé v Moskvě a pochopitelně jsme toho využili. Chtěli jsme se podívat na Kreml a další místa. Velice se nám osvědčila přeprava metrem za pět kopějek. Brzy jsme šli spát, protože jsme ráno časně vstávali a věděli jsme, že nás bude čekat perný den. Ráno kolem šesté již přijel autobus, nasedli jsme, musím připomenout, že letiště Šeremetěvo je vzdálené asi 40 km od města. Cesta rychle ubíhala, míjeli jsme památník války, velké protitankové zátarasy a to jsme si říkali, že Němci už měli Moskvu skoro dobytou. Nyní předběhnu, když jsme pokračovali dál k Uralu, a člověk vidí ty obrovské rozlohy, tak jsme si říkali, že Hitler musel být opravdu šílenec, když se vydal dobývat Rusko.

Po příchodu k letounu nás ani nepřekvapila ostraha s puškou, ale spíše to, že pravé kolo bylo téměř prázdné a to byl problém. Kapitán letounu šel okamžitě přeplánovat let a já šel shánět technickou službu, vyžádat zvedák, náhradní kolo a zároveň vyžádat palivo, které tam ještě nebylo doplněné. "Vsjo budět," bylo řečeno. Napište si požadavek do sešitu a tak dále, což nás překvapilo, protože to již bylo napsané z předešlého dne. Nazpět jsem šel přes odbavovací halu, kde mně překvapilo poměrně hodně cestujících, kde byl slyšet český hovor. Někdo se rozčiloval, že nikde není denní tisk, který tam jako Pravda a Zvězda vždy byl volně vyložen. Bylo tak kolem půl osmé, když již všechny noviny tam byly. Když jsem přicházel k letounu, bylo mi jasné, že se něco stalo. Naši stáli v hloučcích a diskutovali. Přišel jsem k Dostálovi, že je všechno zajištěné a on mi říkal, že tam byl někdo z vyslanectví a informoval nás, že do republiky vstoupila vojska Varšavské smlouvy. To kdyby vás někdo praštil kladivem, tak to nebylo takové překvapení, jako toto. Začali nás napadat všechny možné myšlenky, co bude dál, co bude s námi. Zatknou nás, jsme přece vojáci! Vybavovali se nám maďarské události v roce 1956.

V první chvíli bezradnost. Jak se zachovat, o co žádat. Většina byla pro, abychom letěli domů. Už v odbavovací hale jsem zaslechl takové útržky, že dál k nám nic neletí. Mezitím někdo přišel a potvrdil, že všechny lety do Československa jsou zrušeny. Nezbylo nám než čekat v Moskvě. Já i velitel motorkářů Mošna byl proti. Třetí návrh byl pokračovat co nejdále na východ a raději zůstat v Mongolsku. Zástupce ministerstva národní obrany, který letěl s námi, neměl názor žádný, prostě byl bokem. Nakonec se rozhodlo, že budeme pokračovat ve splnění úkolu s tím, že vše nahrajeme tak, že máme povinnost přepravit závodníky na soutěž spřátelených armád v motokrosu. Čekalo se na opravu letounu a mezitím přijela kolem jedenácté hodiny černá Volha. Já s Jirkou Růžkem jsme byli venku a hned jsme se dívali, zdali z druhé strany nepřijíždí současně ozbrojený doprovod nás zatknout. Z Volhy vystoupil major, a nějaký mladý chlap v civilu, s dotazem, jestli jsme československá osádka. Bylo nám to divné, protože podle znaků to šlo poznat. Dotazy od majora překládal civil špatnou češtinou, která se podobala spíše jugoslávštině. Požádali jsme majora, že se s ním můžeme domluvit přímo, že nám ruština nedělá problémy. Chtěl vědět počet osádky a kam máme letět a co tam budeme dělat. Tak jsme mu dali potřebné informace a zároveň požadovali opravu letounu, palivo, ruský doprovod a jelikož to ten den nebude hotovo, požádali jsme o ubytování a přepravu na hotel a ráno zpět. Slíbil, že do dvou hodin nás odvezou na ubytovnu a na další den dají vše do pořádku a odešel. Říkali jsme si, že to není samo sebou, aby s námi jednal představitel generálního štábu. Dostál s letovodem šli na dispečerskou službu posunout všechny lety o jeden den a zároveň se také ptali, zdali by bylo možno letět i domů. Jasně bylo řečeno, že všechny lety do Československa jsou zrušeny, že létají tam jen vojenské speciály. Ale to řekl dispečer jen tak přes rameno.

Jak bylo ruským majorem slíbeno, tak někdy v odpoledních hodinách pro nás přijel autobus aby nás odvezl zpět do hotelu. Letoun jsme zapečetili, zajistili a předali technické službě. Na hotelu ve vestibulu sedělo plno českých turistů a když nás viděli, ptali se na to, co se děje. My jsme věděli jen to co oni, prostě nic. Ubytování jsme měli zase na stejných pokojích, jak jsme bydleli, což bylo zajímavé. Rychle jsme něco pojedli ze zásob a vyrazili jsme do města. Luboš Dostál že půjde na naše velvyslanectví, ale nějak se na hotelu zdržel a asi někam volal. Já s Jirkou Růžkem a ještě s jedním závodníkem jsme vyrazili jako první. Po cestě jsme se bavili dost hlasitě česky a někde asi 300 m před vyslanectvím, u hotelu Kyjev se nám přimluvila nějaká paní. Prý slyšela, že chceme jít na velvyslanectví, tak nás informovala, ať tam nechodíme, že celé vyslanectví je prostě hlídané a že jsou tam sice vidět jen 2 – 3 milicionáři, ale v autech, která stojí okolo a v taxíkách sedí další, kteří tam víceméně leží a občas vystrčí hlavu. Nám to nedalo, přišli jsme na roh ulice u velvyslanectví a z dálky jsme chvilku pozorovali a skutečně, jednou z jednoho auta, po druhé z druhého auta vykoukla hlava a podívala se na všechny strany a zalezla. Shodli jsme se na tom, že tudy cesta nevede. Vrátili jsme se k hotelu Kyjev, ale tam už jsme se dávali pozor, co říkáme. Všimli, jsme si, že mezi našimi turisty, co se tam shromáždili ve vestibulu se pohybují lidé jinak oblečení od našich. Jenom chodili od skupiny ke skupině jako vedoucí – aspoň to tak ze začátku vypadalo. Raději jsme se vytratili. Šli jsme ještě do města, nakoupili jsme si nutné potraviny a šli jsme na hotel. Neměli jsem žádné informace. Cestou jsme si koupili denní tisk. Tam ale bylo napsáno, že z rozhodnutí ústředního výboru Sovětského svazu a velení Varšavské smlouvy došlo ke vstupu vojsk, že vše proběhlo na pozvání atd. a atd. – samé známé věci. Až v jedněch novinách byla zpráva, že došlo k nějaké přestřelce, že jsou ranění mezi vojsky a jako že to kontrarevolucionáři stříleli na ruské vojáky. Je pochopitelné, že jsme měli strach o své rodiny.

Druhý den ráno, přesně podle požadavku přijel autobus, nasedli jsem, přijeli jsme na letiště. Letoun nebyl ještě opraven, tak honem k technickým službám - ano za chvilku přijedou. Skutečně přijeli, přivezli zvedák, vyměnili kolo, doplnili vzduchem to, které nám sundali, na správný tlak a nechali nám ho, že ho ještě můžeme potřebovat. Tak už nám bylo jasné, že to nebyla žádná závada, ale že nám někdo vypustil vzduch – prostě, abychom nemohli odletět. Ve stanovený čas přišli dva Rusové – letovod a telegrafista. Telegrafista byl docela příjemný, ale letovod to byl nějaký magor, zakřiknutý, prostě se nás bál, asi dostal dobré poučení. Nasedli jsme, požádali o spuštění, nahodili a odstartovali směr východ. V takové hustotě leteckého provozu jsme ani neměli čas si Moskvu prohlédnout. Počasí nám přálo, let směr Kazaň probíhal klidně, trochu jsme se uklidnili, dívali jsme se po krajině. Letěli jsme ve třech tisících metrech. V Kazani rychle natankovat a znovu do vzduchu. V dálce jsme uviděli Ural, takové naše Beskydy. Pod námi byla železniční trať Moskva – Vladivostok. Zkoušeli jsme se někdy odchýlit trochu z tratě, ale dispečeři nás hned hnali nazpět. Bohužel, měli stále přehled.

V předhůří Uralu, se krajina mění. Asi po čtyřech hodinách jsme se blížili ke Sverdlovsku. Přistávali jsme už pozdě odpoledne, co nejrychleji naplnit, zdrželi jsme se ani tři čtvrtě hodiny a už jsme startovali dál, směr Omsk. Letěli jsme již trochu výš, krajina měla takový ráz, jako u nás Beskydy. Po přeletu Uralu se již setmělo. U nás vždy všude něco svítí, prostě není místa, kde by byla úplná tma. Skoro každých 5, 10 km jsou města a vesnice a mezi nimi ještě nějaká světla, nějaká stavení. V Rusku je situace úplně jiná. 100 km není žádná vzdálenost a mezi tím není nic. Setmělo se, byla tma, nic jsme pod sebou neviděli. Až najednou v dálce se objevilo světlo, jako v pohádce. Nevím, co mně to napadlo, zmáčkl jsem stopky, a říkám si: "Jaká asi bude dohlednost". Po 25 minutách jsme přiletěli k tomuto světlu. Tak dohlednost byla asi přes 100 km. Nebylo to vlastně světlo v pravém slova smyslu. Bylo to v závodech zpracovávajících ropu a plyn, kde přebytečný plyn vypouští do ovzduší a ten zapálený hoří plamenem jako taková svíčka. Dvou, tří metrový plamen prostě vycházel z komína a ten byl viděn na takovou dálku. Po přistání hned na hotel který byl zajištěn, naplánovat další den a rychle na kutě.

Těsně před západem slunce. Za chvíli bude tma jak v pytli.

Zde musím trochu odbočit. V Sovětském svazu měli dobře vybudovaný systém ubytování, že všude u letišť byl hotel, svobodárna nebo ubytovna pro poměrně hodně lidí. Takže když tam přistál neplánovaný letoun a nemohl pokračovat, tak bylo kde tyto lidi ubytovat. I když někdy ta kapacita nestačila, ale pro nás tam ubytování bylo zajištěné. Večer jsme ještě řekli, že by jsme požádali o zajištění snídaně. Ráno, jako obvykle, na ruské poměry jsme vstávali velmi brzo. Vyšel jsem ven ze svobodárny, sháněl jsem kapitána letounu Dostála a dověděl jsem se, že už je pryč, šel již k dispečerské službě. My jsme ale byli všichni sbaleni, připraveni k odjezdu. Tak říkám že by to chtělo jít na snídani, ať se nezdržujeme. Naštěstí venku čekal na někoho autobus. Požádali jsme šoféra, ať nás odveze do restaurace, do "gastinice". Ochotně, že ano. Ptali jsme se, jestli budeme platit – ne to že je služba. Tak jsme sebrali věci, nasedli, odvezli si osobní věci do letounu, a jeli na snídani. Tam jsme si mohli objednat co každý chtěl, začali jsme snídat a přišel Luboš Dostál s letovodem. Samozřejmě, že jsem okamžitě dostal od něho, co jsem si to dovolil, sebrat všechny a odjet a nepočkat na něho. Nestačil jsem ani nic říci na svou obranu a už se mně zastal Mošna. Říkal, že to bylo správně, že to bylo na jeho popud, abychom neměli velké zdržení. Luboš to nemyslel zase tak zle. Prostě byl velitel, jak se říká, tak musel velet. U snídaně byla taková zvláštní příhoda v tom, že příprava té snídaně nebyla jen takové bufetové posezení, to byla opravdově připravená recepce. Skleničky na víno, menší na alkohol atd. Dva číšníci stáli, co chceme, tak můžeme. Divili se, že nechceme žádné víno, žádný alkohol. Někdo si tam v té době vymyslel kávu, i když to tam nebylo zvykem. Ale i tu nám prostě udělali. Bílou kávu, čaj – ten mívali vždycky dobrý, no a kdo co chtěl – uzeniny, vajíčka, chleba takový či takový. Požádali jsme je o chleba, který bychom si mohli vzít s sebou a nějaké housky a za chvíli bylo všechno nachystáno. A teď placení – kdo to bude platit? Vždycky platil ten, kdo objednával. Objednával jsem já a říkám si: "No nazdar" - aniž jsem do toho mohl zasáhnout, Mošna říká: "Bude to platit tady major", jako vedoucí z ministerstva obrany, který nás doprovázel. Ten se začal šprajcovat, sice nerad, ale zaplatil - dodnes se to vyrovnává. Nikdo mu nic nedal, měl služebních peněz dost.

Provedli jsme předletovou prohlídku, tak jako před každým letem. Luboš mi povídá, poletíš až do Mongolska jako kapitán letounu. Letoun byl naplněný palivem, nahodili jsme motory, které šlapaly jako hodinky a odstartovali jsme na další cestu. Krajina za Uralem je velice zajímavá. Už v době přípravy nás na to upozorňoval náš letovod pluku, který tam byl. Vezla se tehdy myslím nějaká vakcína do Mongolska čtrnáctkami a on letěl tu trať. Za Uralem je krajina jako hodně zalesněná step a je tam spousta vody. Vypadá to jako by ten les stál ve vodě. A pokud se tam nacházejí jezírka, tak nejsou tak nepravidelná jako v přírodě u nás, ale všechna jsou kulatá. A když si pořádně všimneme, tak do kruhu jsou i některé stromy, protože jezírka vyschla a jak se zmenšovala, tak i ty stromy rostly do kruhu. Skutečně to tak bylo. Všude probleskovala voda. Hledali jsme vesnice nebo městečka, protože jsme letěli podél Vladivostocké magistrály, tzn. železniční tratí z Moskvy do Vladivostoku, tu jsme měli buď vlevo nebo vpravo a toho jsme se drželi víc než stanoveného kurzu a letu na maják. Při pozorném sledování terénu jsme si najednou všimli sem tam nějaké stavby. Ale oni měli střechy buď mechem přikryté nebo něčím, co splývalo úplně s terénem. 10 až 15 stavení a zase nic. Po dlouhé chvíli byla vidět nějaká zastávka a cesta někam a pak trošku vyvýšenina, protože tam 10 – 15 km neprobleskovala žádná voda a pak zase stavení. Muset tam někde nouzově přistát, tak nás asi budou hledat dodnes.

Přiletěli jsme ke Krasnojarsku, přistání proběhlo normálně, technické odbavení taktéž a následovalo opět doplnění paliva. Věděli jsme, že do Irkutska už není daleko, tak jsme brali jen to nejnutnější množství paliva a pokračovali dál. Při příletu k Irkutsku už jsme vyhlíželi netrpělivě, abychom uviděli Bajkal. Ale místo toho jsme viděli v dálce kumulonimby – pěkně naducané mraky. Říkali jsme si, no jestli budeme pokračovat tak ty mraky budeme mít vlevo, protože trať se za Irkutskem odklonila trošku doprava a v dálce už jsme viděli letiště. Dostali jsme pokyn ke klesání. Klesáme a vidíme, že na dráhu vjíždí čtyřmotorový letoun. Říkáme: "Co to má znamenat". V tom nám dispečer říká, že je to pořádku, že on odstartuje a dával nám vzdálenost, že jsme 35 – 38 km od letiště. S Lubošem jsme se na sebe podívali a říkali si co blbne, když vidíme letoun úplně nádherně, to není možné. Začal se za ním objevovat černý kouř , tak jak to bylo vždycky vidět za An-12. Letoun odstartoval, stoupal proti nám, otočil se pryč a my jsme zjistili, že skutečně máme dostatečnou vzdálenost k němu. Přistáli jsme a zajíždíme na stojánku. Letiště nebylo na rovině, pojížděčky byly výš o 8 - 10m, takže se z jedněch pojížděček na druhé vjíždělo jakoby trochu do kopce. Z dálky to vypadalo, že jedeme na nějaké odstavné plochy, kde stála auta technické služby. Ale byla to jen technická stojánka pro cizí letouny. Zajeli jsme tam, vypnuli motory, přišli celníci a že jestli letíme dál. Jelikož jsme již měli zpoždění jeden den, řekli jsme že tak ano, že letíme dál. Okamžitě přijelo palivo, celníci nás rychle odbavili. Už jak odcházeli, jeden z nich se nás zeptal, jestli máme ruské ruble. Někdo řekl, že ano. A konec! Všechny peníze odevzdat! No to jsme byli teda "strašně rádi". Část jsme odevzdali. Major z ministerstva odevzdal skoro všechny, oni to s protokolem vložili do žluté obálky, zalepili a my to podepsali. Všiml jsem si, že když tam ty peníze vkládali tak navrchu ležela 20-ti rublovka a pod ní 5-ti rublovka a pak 10-ti.

Chtěli jsme již nahazovat, když náhle přiběhl náčelník technických služeb, že máme špinavý letoun a že nám ho ženy hned umyjí. Vzali to mohutným proudem vody a my jsme se chytali za hlavu, aby nám nenastříkali do motorů. Jsou sice proti vodě imunní, ale přesto se může stát, že některý vysokonapěťový kabel navlhne. Když umýt, tak pochopitelně všechno a pořádně. Mezi tím pozemní inženýr technických služeb se ptal, k čemu máme na koncích křídel takové baky. Tak jsme mu vysvětlili, co je to za systém, že zásoba paliva prodlouží let o dvě hodiny. On hned na to, zdali by jsme mu to neodprodali. Říkáme, že ne, že to nemůžeme. No, ale až poletíme zpátky, tak možná že ano. To se ví, sliboval hory, doly. Že celá osádka může přijet na 14 dnů až na měsíc na dovolenou do Irkutska a na Bajkalu že nám zajistí ubytování zadarmo. Že oni by takový systém strašně potřebovali. Radili jsme mu, ať napíše k nám do továrny, že mu pošlou technickou dokumentaci. To že chtěli, ale že přes Moskvu se to nedá prosadit. Nemožnost prosadit většinu dobrých věcí z provozu přes "načalnictvo" funguje asi spolehlivě všude. Letoun byl čistý, zavřeli jsme dveře a nahodili. Jedem na čáru předběžného startu, tzn. před dráhu. Vypadalo to, že nám povolí okamžitý start. Rozjeli jsme se a v tom STOP. Zastavili jsme už poměrně blízko dráhy a dáváme přednost přistávajícímu letoun. Vidíme, že přistávající letoun je Il-14 je trochu nakloněný na bok. Z korespondence slyšíme, že má jeden motor s vrtulí v praporu. No to je paráda. Zrovna letíme směr Bajkal a tam do hor směrem do Mongolska a tady v reálu vidíme jak to vypadá, když letí čtrnáctka na jeden motor. Modlíme se, aby nás to v kopcích nepotkalo.

Letiště je v dohledu.

Letoun v pořádku přistál, dráhu nám nezablokoval a my okamžitě odstartovali, otočili a letěli nad Bajkal. Bajkal byl krásně vidět, temná hladina, ale už před námi, trochu sice vlevo se občas blýskalo. Byl večer, stmívalo se, říkáme, no snad to stihneme. Stoupali jsme na 3600 m a nabírali výšku. Upozornili jsme dozadu Mošnu a ostatní kluky, kteří se koukali, měli jsme otevřeny dveře do kabiny, ať si všechny volné předměty zajistí, protože může být velká turbulence. Čím dál víc jsme se blížili tak bylo jasné, že letíme do bouřkových oblaků. Chtěl jsem se uhnout. Když jsem začal točit jak to u nás bylo zvykem, ruský letovod vyletěl zezadu, že nedodržujeme kurz na hraniční bod. Tak jsem ho přidržel k sobě a říkám, ať se podívá dopředu, ať vidí, co se děje. Chvilku se nic nedělo a najednou se před námi rozsvítilo, prostě jako by jsme si to naplánovali. Od vrchu až dolů celý mrak zářil a dole už bylo vidět kopce, protože ty už byly v šeru. Jeho závěr byl, ať se rozhodneme jak chceme, prostě ať to obletíme, ať do toho neletíme. Přiletěli jsme blíž a podle toho, jak se to rozsvěcovalo tak jsme začali kličkovat. Snažili jsme se být co nejdál od těch mraků, abychom nevletěli do turbulence či do krup, nebo aby do nás nějaký blesk netrefil, i když to bylo kolikrát sakramentsky blízko. Zezadu přišel jeden z těch závodníků, myslím, že Petr Dobrý, který byl mistrem Evropy v motokrosu ve dvěstěpadesátkách a říká, nešlo by to blíž a tak mezi dvě bouřky. Tak jsme ho poslali někam pěkně do háje. Řekli jsme mu, že si možná ještě užije, protože nejsme na konci té mely. Pořád nás to tlačilo někam pryč a to už jsme věděli, že jsme se odchýlili moc od tratě. Mezi mraky se vytvořila zdánlivá mezera, tak jsme se otočili do ní, jako zpátky k trati a to jsme neměli dělat.

Bouřky nás uzavřeli jakoby do kruhu. V místě, kde se nejméně blýskalo, jsme potom přelétávali přesně podle přání našich chlapců vzadu. Měli jsme bouřku vlevo i vpravo, házelo to s námi, občas nějaká kroupa se do nás trefila. Když jsme z toho vyletěli, ukazoval radiomaják skoro 40º doprava. Rychle jsme se otočili a letěli na něj. Byl to pohraniční přeletový bod. Ruský telegrafista vyvolával pozemní stanici, což bylo letiště na hranici s Mongolskem, aby nám povolili přelet. Ticho tichoucí. Pod námi tma, nevěděli jsme co se děje. Asi po deseti minutách se ozval hlas, ať oznámíme přelet majáku. Ručička ARK (automatického radiokompasu) se otočila, ohlásili jsme to, ale odpovědi se nedočkali. Nad námi už svítily hvězdy, v dálce zůstávaly bouřky. Po 20 minutách jsme přilétávali k dalšímu majáku, tak těsně před tím se ozval dispečer nebo voják. Řekl jsem, co jsme, že pokračujeme tam a tam atd. Prý ať chvilku počkáme. Za chvíli řekl, že máme povoleno, že Mongolsko a Ulánbátar si nás bere, dobrou noc a ztichnul. Shodli jsme se v tom co asi prožívaly osádky bombardérů za války a jak jim muselo být. Měli jsme totiž zhasnuta všechna světla, jen ultrafialové osvětlení nám osvětlovalo přístroje a kolem samá tma. Žádné světlo, ani světýlko, nikde nebylo nic vidět. To člověk jen tušil, že někde pod námi je někde zem. Asi půl hodiny letu a najednou před námi světla. Když jsme je přelétávali, tak jsme zjistili, že je to nějaká továrna. Později, při zpátečním letu ve dne jsme zjistili, že to je elektrárna, která stojí na kraji velké díry, kterou byl důl na černé uhlí. Přímo z dolů šlo uhlí do kotle. Pokračovali jsme dále a za chvilku už byla vidět v dálce záře. Přiletěli jsme blíž a viděli jsme téměř Ulánbátar. Požádal jsem ruského letovoda, aby mi dal plán přiblížení letiště a jaký je tam reliéf terénu a jakým způsobem se musíme přiblížit.

Věděli jsme, že jsou tam okolo kopce a přiblížení není zrovna jednoduché. Pro ruského radiotelegrafistu byla mongolská ruština nesrozumitelná a tak jsme se raději domlouvali sami. Plán přiblížení mi ruský letovod dal k nahlédnutí snad na 20 sec. Prý vše podstatné dostaneme po radiu. Skutečně nám začali dávat vše potřebné, tlak na letišti, směr a kurz přistání, klesání "po krabičce". Obvyklý manévr přistání jako v Rusku. Objevilo se město a kus za ním letiště. Začaly nečekané problémy. Letiště je 1358 m nad mořem. Přistávací práh dráhy je skoro o 50 m níž, než konec letiště! Co bude ukazovat výškoměr po dosednutí? Nulu, nebo nadmořskou výšku letiště? Přeletěl jsem radiomaják a začal klesat. Radiovýškoměr byl nastaven na rozsah 1200 m, ale začal kmitat na výškách 300 až 1200 m, jako by vysadil. Terén nebyl osvětlen, ani nebyla nikde výstražná červená světla, tak jako u nás jsou na kopcích okolo letiště. Po zatáčce na přistání barometrický výškoměr ukazoval skoro 2000 m, radiovýškoměr se kmital mezi 500 – 600 m. Z polohy světel dráhy vyplývalo, že máme na přistání velký úhel, tak jsem začal strměji klesat. Radiovýškoměr ukazoval před dálnou 150 m, což je zatraceně malá výška a tak jsem přidal plyn a přešel do horizontálního letu. Dostálovi se to nezdálo a nabádal mně abych klesal. Rozsvítili jsme přistávací světlomety a už nám bylo všechno jasné. Letiště tři kilometry před námi a my máme 50 m nad terénem. Podrovnal jsem do mírného stoupání a znovu přidal plyn a už je tu práh dráhy. Povedlo se, přistání jako do peřin. Zezadu se ozval potlesk.

Na zemi se letoun choval dost divně. Aniž bych brzdil, rychle ztrácel rychlost. V polovině dráhy stojíme, tak se již otáčím a letoun začíná nabírat rychlost. Na konci dráhy máme co dělat, abychom jej ubrzdili. Vidím, že nás někdo navádí na plochu před budovu. Bez baterek, jen tak holýma rukama. Holt jiný kraj, jiný mrav. Na budově svítil jen jeden světlomet a to spíše do očí, než na plochu. Zastavili jsme, ohlásili se na radiu a vypnuli motory. Vystoupili jsme a pod křídlem nás již vítala vysoká postava. Proti světlu mu svítily jenom zuby. Za chvíli prý nás přijedou uvítat z velitelství letectva a odvezou nás do hotelu. Prví náročná etapa byla za námi. Honem se trochu prospat, zítra vyložit materiál a hlavně zjistit co se děje doma. Příště vzpomenu na další průběh...

A jsme na místě!

Profil autora:

Zasloužilý vojenský letec. Létal na C-106, C-2, Il-10, MiG-15, Il-14, L-410. Celkem 10761 letů, 6272 hod. Na Il-14 4435 hod.

Obsah © Svaz letců Příbor, z. s. | Design & grafika © Pavel Šenk