Jarda Mílek: Osobní vzpomínky na učitele
 

Neměli bychom opomíjet naše učitele, kteří nás připravili nejen k maturitě (ne nadarmo se jí říká zkouška dospělosti). Dali nám základ do dalších studií v životě, ať už byli jakékoliv. Ne ale všechno bylo tak vážné, jako tento úvod. Tak si raději vzpomenu na veselejší příhody, které dokreslují svéráz některých našich kantorů a které mi i po padesáti letech zůstaly v paměti, jak kdybych je prožíval včera.

Mou třídní učitelkou byla paní (tehdy soudružka) Gregová, řečená "Gulvočka". Bez ohledu na to, že byla později snad i souzena, protože měla škraloup z Druhé světové války, kdy na Slovensku vedla Hlinkovu mládež, byla to dobrá učitelka. Dost mě mrzí, že poslední měsíce před maturitou jsem s ní byl na nože. To bylo tak... Fyzika, kterou vyučovala, byl výběrový předmět pro maturity. Pro ty, kteří se k ní přihlásili, zorganizovala zájezd do Ostravy. Byl jsem Ostravák a to jsem si nemohl nechat ujít. Mimo návštěvy elektrárny byla také návštěva národního divadla. Dokonce mi vyšla vstříc, když mi objednala lístek navíc pro "bratra". Kamarádka, kterou jsem sebou do divadla vzal, se strojila poněkud dlouho a přišli jsme ve sjednanou dobu jako poslední a o patnáct minut pozdě. Tak tak se stihnul začátek. Když uviděla "bratra", zadostiučiněně prohlásila, že jsme bohužel poslední a nemáme ty lístky spolu, ale každý zvlášť někde vzadu. Poděkoval jsem a odebral se k šatnám. V té době jsem měl v divadle spoustu známých. Šatnářka, která mě znala a byla překvapena z mé uniformy, mě hned uvedla do lóže vyhrazené státním návštěvám. Když "Gulvočka" se svým manželem matikářem uviděla kde sedím, věděl jsem, že s tou malou lží ohledně lístku pro bratra začne pro mě peklo, pokud nebudou následky ještě i jiné. Po návratu si na mě nestěžovala, zřejmě si uvědomila, že jako na mé třídní to viselo trochu také na ní. Mně bylo ale jasné, že jí na oči nemohu a při podepisování oficiálního papíru k výběrovému předmětu jsem uvedl biologii. Nastal poprask. "Gulvočka" vylezla před třídou s tím, co jsem jí provedl, ale to mi moc nevadilo. Kluci z toho měli spíše srandu. Další den si mě pozval náčelník školy do kanceláře a přesvědčoval mě abych to změnil. Dokonce otevřel trezor a dal mi do otázek letmo nahlédnout. Pak prohlásil, že on jako kantor by si nedovolil na otázky odpovídat. Odpověděl jsem mu že já ano a rozhodnutí jsem nezměnil. Měl jsem ale ještě jiný důvod to neměnit. V té době jsme se dozvěděli, že nás k létání nepustí a rozhodl jsem se, že požádám do Hradce na medicínu. Bláhově jsem se domníval, že mi maturita z biologie pomůže. Byl to nesmysl, o našem dalším životě bylo už dávno rozhodnuto někde na ministerstvu. Žádost byla zamítnuta. Tím se stalo, že jako jediný z obou rot jsem maturoval z biologie. (Kolik nás bylo? Přes tři stovky?) Museli přizvat přísedící komisi učitelů z města, otázku jsem k mému překvapení vytáhl myslím z fyziky a číslo se srovnalo s otázkami z biologie. Nestálo jim tedy ani za to, by mi otázky napsali na stroji. Zvědavý byl náčelník školy a jeho pohlaváři a za stolem pro komisi sedělo dvanáct lidí. "Gulvočka" jako moje třídní samozřejmě nechyběla a také jako jediná, měla ke mě doplňující otázky. Asi mi nemohla odpustit a chtěla mě vykoupat. Naštěstí se jí to nepodařilo. Později to zkoušela, když jsem maturoval z matiky, ale to se jí nepodařilo také. To, že jsem si postavil svou hlavu, muselo imponovat učiteli historie Černému, který mi na jedenáctiletce ve městě obstaral učebnice biologie a přehled otázek. Pokud ještě žije, tak mu dodatečně děkuji.

Ve své mladické ctižádosti jsem si usmyslil, že budu maturovat s vyznamenáním. To znamenalo maximálně dvě výborné a dvě chvalitebné známky. Bylo mi jasné, že z češtiny a ruštiny to na výbornou neudělám a bude to tedy muset být ta biologie a matematika. Na biologii jsem si troufal i když se moc neučila, ale matiku jsem považoval spíše za osobní loterii. Pak mě napadlo, že bych tu loterii mohl trochu zafixlovat. Mým učitelem matematiky byl Nachtman. Již několikrát mě žádal, abych ho naučil nějakým kouzelnickým trikům. Bavil jsem se tím, když jsme s kluky založili estrádní soubor Veselá Mysl a občas vypadli nehlídaně z kasáren a po okolí pořádali zábavy. To byly zlaté časy nadržených dívek na zapadlých vesnicích, kde víno a někdy i slivovice tekly proudem. Tak jsem si řekl, že je nejvyšší čas Nachtmanna navštívit.

V jeho kabinetě, poté co jsem ho naučil nějakým karetním trikům a kdy byl nadšen jak někoho obehraje v kartách, jsem nesměle prohodil, že bych potřeboval z matiky na maturitě výbornou. Podíval se poťouchle na mě a povídá: "Čo sa bojíš, všetko pôjde, len keď tam nebude predseda komísije." Pak přistoupil k veliké nástěnné mapě Československa a povídá: "Čo myslíš, lubí sa Ti ta naša republika? Veď tá hranica je taká klukatá. Já bych to takto zrovnal." Prstem začal srovnávat rovnou čarou výběžky hranic. Bum, kus Německa odpadlo, pak kus Polska připadlo nám. U Sovětské hranice zaváhal, ale tam to bylo rovné. Jenže když chtěl zarovnat jižní hranici Slovenska tak by náš Žitný ostrov připadl Maďarsku. Chvíli se dívá a pak mávnul rukou: "A čo také Maďarsko, to bych zobral celé," a pokračoval dál. Přesto, že u maturity předseda komise byl, musím přiznat, že mi pomohl. Když vzal do ruky můj papír s výpočty, tak se dívá na moje nepřehledné čmáranice a povídá: "Koľko ti vlastne vyšlo?" Jako dnes si pamatuji ten příklad, lampy určité váhy zavěšené na laně mimo střed. Měl jsem spočítat zatížení na nestejně dlouhé kusy lana. Nesměle špitnu: "Tři a půl a čtyři kila." Nachtman se na mě podívá a povídá: "Veď má vyjsť sedem a osem." Někde jsem se seknul o polovinu a hbitě odpovídám: "Výsledek je sedm a osm, já jsem to tady ještě nevynásobil dvěma." "Dobre rátáš, dobre." "Gulvočce" se to moc nelíbilo a další příklad rovnice s kořeny X1 a X2 jsem musel udělat na tabuli. Pak mi ještě dala vyvodit sinus 30°. Potil jsem se ale zvládl. Výtečnou už nesrazila. Tak to dopadlo, jak jsem předpokládal. Dvě dvojky a dvě jedničky, nebo podle ruského vzoru jak jsme to měli ve škole, dvě čtyřky a dvě pětky. Ale to vyznamenání stejně do vysvědčení nenapsala. Do Hradce jsem nešel a bylo mi to nakonec jedno.

Na ruštinu jsme měli Olinku Neischelovou. Byla jen o nějakých pět, šest let starší a při čtrnácti a půl dostupných děvčat pro skoro tři stovky nadržených ŠDD-áků v Kremnici jsme byli do Olinky všichni udělaní. Samozřejmě i já. Bylo mi proto líto, když jsme se vrátili z dovolené a byla provdána za poručíka Pachlopníka a bylo mi to ještě více líto, když jsem se po skoro padesáti letech dověděl, že zemřela. Abych ale nepředbíhal. V ruštině jsem dost pokulhával. Protože Olinka od každého chtěla mít konečnou, předmaturitní známku, tak každého zkoušela. Nebyl jsem vůbec připraven a tak jsem se z každé její hodiny ulil. Jednou mě ohlásili ve službě, podruhé u doktora, potřetí u zubaře. Jenže kluci mi začali nadávat. Nemohli jsme se zdejchnout všichni a já jsem toho využíval nějak moc. Jiní byli na řadě a tak si vzpomínám, že tu poslední ulejvací hodinu jsem strávil ve třídě, ale schován za mapou, abych si mohl psát kontrolní otázky k maturitě. Nedalo se nic dělat. Další hodinu, která byla v pátek, jsem se už ulít nemohl. Připravený jsem ještě nebyl, potřeboval jsem ještě víkend, abych to jakž takž dohnal. Byl jsem ale poslední k vyvolání a neminulo mě to. Nějak mě něco popadlo, asi puberťácký andělíček Strážný, a než jsem šel k tabuli, tak jsem v sešitě, který Olinka vždy kontrolovala, přes obě strany napsal červenou pastelkou "miluji Vás". Samozřejmě česky. U tabule jsem jí na požádáni sešit podal. Otevřela jej na té osudné poslední stránce, dívá se střídavě do sešitu a na mě a já stál v pozoru a ani brvou jsem nehnul. Ona také ne. Musela mít silné nervy. A byla chápavá: "Soudruhu vojíne (nebo řekla Mílek?) dnes už nemáme čas pokud chceme dodělat kontrolní otázky. Vyzkouším vás až v pondělí." Zavřela a podala mi můj sešit. Pak dodala: "A dejte si ten sešit do pořádku."

Mou poslední vzpomínku musím věnovat naší poněkud výstřední a vždy podle francouzské módy perfektně oblečené učitelce němčiny Poláchové, řečená "Kosa" - pro její přísnost? Nevím, ale na mě a snad i na kamaráda Rudu, měla ze všech učitelů ten největší vliv. S Rudou jsme společně cvičili, učili a prostě blbnuli v partě všichni dohromady. Nedostatek byl ale financí. Při patnácti korunách na měsíc a bez žebrání u mámy, to bylo pod naši hrdost, naše situace byla dost zoufalá. Byli jsme v posledním ročníku, začali z blbosti kouřit a já jsem měl rád zrnkovou kávu, kterou jsme zuřivě vařili nad petrolejkou, hlavně ve svatém týdnu před maturitou. Pokud si pamatuji, malá plechovka kávy byla deset korun, cigarety Lípy dvě a i když jsme s Rudou dali peníze dohromady, moc nezbylo ani na tu zubní pastu. Dali jsme tedy poslední tři koruny dohromady, vypsali Sportku a doufali jsme že vyhrajeme. (Doufám dodnes, tady se to jmenuje 6-49 a nejnižší prvá cena bývá dva miliony dolarů, někdy i deset a víc.) Neměli jsme ale vycházku, byl všední den a Sportka musela být do určité hodiny na poště podána. Dnes už nevím, proč jsme si vybrali zrovna "Kosu" a poprosili jsme ji, jestli by nám tu Sportku nepodala. Ochotně ji vzala. Následoval průser číslo jedna. Sportku nepodala jednu, jak jsme jí požádali, ale dvě. Jednu pro Rudu a jednu pro mě. Ty tři koruny navíc jsme ale neměli. Museli jsme to napsat na futro s tím, že jí zaplatíme hned patnáctého. Jenže do té doby byl skoro ještě celý měsíc a "Kosa" nám začala dvě vyplněné Sportky podávat každý týden. S hrůzou jsme si jen dlužnou částku zapisovali. Občas nám také donesla plechovku kávy. Náš dluh rostl do astronomické výše a na zaplacení jsme neměli. Nevím, možná ji to dělalo dobře. Nám moc ne. Že by to dělala z dobrého srdce a nějaké mateřské lásky nás ani nenapadlo. Koncem školy po maturitě náš dluh vyletěl na nějaké čtyři (nebo Rudo sedm?) stovek. No bylo to dost. Zachránil nás konec školního roku. Škola se rušila a před námi byly tři měsíce dovolené s proplacením stravného. Najednou se z nás stali boháči. Jenže naše učitelka nás vyhodila, když jsme jí peníze chtěli vrátit. To jsme samozřejmě nemohli tak nechat. Šli jsme do města a koupili dost drahý, nádherný koš z broušeného skla na ovoce. Když jsme jí ho chtěli dát, tak nás opět ze sborovny vyhodila. Využili jsme tedy její nepřítomnosti později a koš jsme jí dali do její skřínky s poznámkou aby si ho tam nezapomněla. Tím jsme skončili a jak to dopadlo jsme nevěděli. Asi za měsíc, když jsme se z Rudou navštívili, bez přípravy jsme se rozhodli se za ní podívat do Kremnice. Prostě jsme sedli na vlak a jeli. Nepamatuji se, že by jsme šli někam jinam než za ní. Poláchová bydlela kousek od náměstí. Bydlela tam se svým manželem, který byl učitelem ve městě. Uhostila nás a měli jsme radost, když měla náš koš z broušeného skla na prominentním místě. A pak jsme se při loučení dopustili něčeho, čeho je mě líto dodnes. Byla to od nás klukovina, omlouvá nás ale jen naše mládí a to jak nás ta vojna vychovala, nebo spíše nevychovala. Přinesla nám dvě obálky a prosila nás, aby jsme je otevřeli až ve vlaku. Pak nám šla ještě udělat kávu do kuchyně. Nějak jsme pojali podezření, že nám chce vrátit peníze. To jsme nemohli přijmout. Otevřeli jsme obálky a to nám vyrazilo dech. Byly tam pro nás zlaté řetízky s přívěsky na krk. Neměli jsme odvahu si je vzít. Dnes se na to dívám úplně jinak a dodnes mě mrzí že jsme tam obě obálky nechali ležet. Rád bych se jí za to omluvil. A jestli se s ní setkám na onom světě, tak slibuji, že to udělám.

Ontario – Canada (leden 2004)

Obsah © Svaz letců Příbor, z. s. | Design & grafika © Pavel Šenk