František Trojka: Plachtění

Náš nejstarší kolega, František Trojka (85 let), napsal životopisnou knihu "Cesta do oblak". Je nejstarším žijícím příslušníkem bývalého Dopravního pluku. S jeho svolením uveřejníme na našich stránkách některé kapitoly z jeho leteckého života...

(Několik výtisků knihy je ještě k dostání na adrese naší odbočky).

Díl 3. PLACHTĚNÍ

Koncem června 1945 donesl kamarád Zdeněk Grygar ústřižek novin s informací o velké plachtařské škole, kterou Němci provozovali nad obcí Hůrka u Nového Jičína a důležité bylo, že se prý připravuje její znovuotevření.

Bylo to jako blesk z jasného nebe do našich plánů. Okamžitě jsme se rozhodli. Doma jsme oznámili, že si jedeme sehnat učení nebo práci a druhého dne jsme již odjížděli vláčkem do Svinova.

Tam jsme zjistili, že pravidelná osobní přeprava na trati směrem na Přerov ještě nefunguje, že jezdí jen nákladní a mimořádné vlaky pro přesuny vojsk. Dlouho jsme proto neváhali a do jednoho nákladního vlaku, o kterém jsme předpokládali, že pojede naším směrem, vlezli. Usadili jsme se do prázdné budky na konci soupravy. Vlak se během chvilky rozjel, sice každou chvíli zastavoval, buď něco nakládali, nebo vykládali, nebo neměl volnou trať, protože na kolejích bylo plno dělníků, kteří odstraňovali poruchy, to nám ale nevadilo. Hlavní naší starostí bylo, aby nás z vlaku někdo nevyhodil. Jeli jsme už skoro hodinu a začali se nudit, vtom jsem si vzpomněl, že mám v tašce krabičku prezervativů, které u nás zanechal ruský doktor. Jeden jsem vyndal, nafoukli jsme ho a začali jsme do něj čutat. Ty tehdejší byly vyrobeny z velmi pevné gumy. V tom omezeném prostoru jsme řádili a bylo to velmi zábavné, ani jsme nevnímali, kdy stojíme a kdy jedeme. Najednou nám ta naše mičuda vylítla malým okénkem kabiny ven. Zrovna jsme stáli a kolem vlaku bylo plno dělníků. Ti, když zpozorovali ten poskakující nesmysl, začali ho krumpáči honit a měli z toho ještě větší zábavu než my. Dostali jsme strach, aby se nějaký jejich vedoucí nezačal zajímat, odkud to přiletělo a nevyhodil nás. Naštěstí se vláček brzy rozjel a my bez dalších příhod dojeli do Suchdolu. Tam jsme stáli více než půl hodiny, a proto jsme se rozhodovali, jestli nebude lepší dále pokračovat pěšky, věděli jsme, že náš cíl už nemůže být daleko, protože jsme měli vystoupit v německém Jeseníku. Během tohoto rozhodování se vlak rozjel a my měli zase obavu, zda nám v tom prostoru někde zastaví, naštěstí se tak stalo kousek za Jeseníkem. Vystoupili jsme a vrátili se do vesnice. Tam jsme byli informováni, že plachtařská škola je asi tři kilometry před námi na kopci. Dokonce byl vidět hangár. Vydali jsme se tím směrem a asi po tři čtvrtě hodiny jsme tam dorazili. K naší radosti zde byly zbytky partyzánské skupiny Jana Žižky. Přátelsky nás přijali, nabídli nám guláš a čaj a informovali nás, že v Novém Jičíně se formuje zájmová skupina, kterou vede obchodník Hyner a pokud počkáme do tří hodin, svezou nás tam, protože pojedou na nákup.

Pohled na Hůrku od obce Jeseník nad Odrou

Zatím vše vycházelo, až teprve organizátor Hyner nám vysvětlil, že létat se začne nejdříve za měsíc po návratu pilota z instruktáže. Proto se budou zatím každou neděli dělat brigády a jestli se chceme dostat do prvního kurzu, musíme se těchto brigád zúčastňovat.

Rozhodnutí bylo jasné, zůstaneme. První noc jsme se ubytovali. v hotelu Nové slunce a druhý den jsme navštívili bytový úřad, kde nám dali dekret na byt po Němcích. Klíč od tohoto bytu měla ale služka, která bydlela na Horečkách v Beskydech. Ještě nám poskytli její jméno a číslo domu a my jsme vyrazili směrem na Horečky. Dozvěděli jsme se, že Horečky je prostor roztroušených domů nad Frenštátem a Trojanovicemi. Během cesty se nám podařilo zastavit vojenské auto, ruští vojáci byli ochotni nás svézt. To bylo milé, ale nemilé bylo, že jsem definitivně přišel o hodinky, které se mi už jednou podařilo zachránit. Abych řekl pravdu, nebylo to úplně zadarmo, dostal jsem za ně dvě, nebo tři koruny, ale ty nemohly nahradit cenu švýcarských hodinek a navíc se v té době nové hodinky nedaly sehnat. Ruští vojáci nás stejně brzy vysadili a my museli dále pěšky.

Už se začínalo stmívat a my stále častěji naráželi na hlídky milicí, které byly na vjezdech a výjezdech z vesnic. Při jedné takové kontrole jsem se jen tak pro informaci hlídky zeptal, jak že se ta jejich obec jmenuje a on řekl, že je to Hrachovec. Vtom mi blesklo hlavou, že v obci podobného jména by měla být provdána sestřenice za ředitele školy. Proto jsem řekl: „Pokud se váš ředitel jmenuje Fryhauf, ukažte mi, kde je tady škola.“ Zdeněk nechtěl věřit, že i tady mám rodinu a ani já jsem si nebyl docela jist, přesto jsme vyrazili směrem ke škole. Byla již pokročilá noční hodina a všude byla tma, zazvonil jsem na všechny zvonky, které byly v dosahu a čekali jsme, co se bude dít. Po chvilce se rozsvítilo několik oken, v jednom z nich se objevila ženská postava a ptala se, kdo jsme a co si přejeme. Já chvíli nevěděl, co mám odpovědět, ale pak jsem zařval: „Frantik Trojka z Kyjovic“, naštěstí jsme nedávno byli společně na jedné svatbě. Hned pro nás přiběhli, hostili nás a když jsme chtěli vědět, kde je dům, který hledáme, důrazně nám zakázali v noci pokračovat v cestě. Ubytovali nás u sebe.

Ráno jsme posnídali a po rozloučení a naším poděkování jsme s doprovodem nejstarší vnučky Hely vyrazili na cestu. Bylo to ještě pěkně daleko, ale měli jsme štěstí, paní byla doma a rozhodla, že druhý den ráno přijede na kole do Nového Jičína a byt nám předá. Přespali jsme proto ještě další noc v Novém slunci. Ráno při přejímce jsme zírali, byt byl plný nábytku, prádla a šatstva tak, jak ho Němci narychlo opustili. My jsme potřebovali hlavně postele, skříň, kuchyň a koupelnu, a tak jsme paní požádali, aby ostatní věci uložila v samostatném pokoji.

Bydleli jsme tam asi týden, pak přišla rodina s dětmi a nám přinesli dekret na ubytování u vdovy,která bydlela pod hotelem Nové slunce. Zde jsme měli pokoj a přístup do koupelny a kuchyně. To nám úplně stačilo.

Problém byl, co budeme celý týden mezi brigádami dělat. Také jsme potřebovali doplňovat finance na stravu a bydlení.

Při pátrání po městě, jsme uviděli firmu Cabák a Klapetek – Opravna kol, motocyklů a automobilů – . Rozhodli jsme se, že se budeme učit automechaniky a šli zkusit štěstí. Majitel pan Cabák, nás po krátkém pohovoru přijal a řekl, že budeme nejprve dělat na kolech, když nám to půjde, začneme opravovat motocykly a, když budeme dobří, přejdeme na auta. Peněz mnoho nesliboval, ale nám to stačilo. Maximálně jsme se snažili, když bylo potřeba, dělali jsme i déle a pan Cabák byl s námi spokojen. Svěřili jsme se mu, že vždy v neděli jezdíme na brigády na Hůrku, protože se chceme dát na plachtění a on nám říkal, že jsme blázni, že si máme radši odpočinout, ale protože byl s naší prací spokojen, dovolil nám, abychom si vždy na cestu připravili nějakou tu motorku na zajíždění.

Na brigády jsme poctivě jezdili, byla tam výborná parta, Kromě hlavního organizátora Hynera tam byli: Milan Palacký-syn jičínského fotografa, Zdeněk Suchánek z Hodslavic, Zdeněk Vylíčil, Zdeněk Grygar z Kyjovic, Trojka František z Kyjovic, Tonda Plajner šprýmař a humorista z Nového Jičína a další.

15. 8. 1945 byla ustanovena Zemská plachtařská škola Hůrka Svinec a jejím vedoucím byl jmenován Jarda Milek - hlavní postava celého dění. Byl to zároveň učitel, přítel a kamarád. Jeho sídlem byla malá vilka za hangárem, ale on byl stejně stále mezi námi. První kurz byl zahájen 20. srpna 1945 a zúčastnili se ho především ti, kteří se podíleli na přípravách. Bylo nás asi patnáct.

Nejvíce nás po odchodu z Nového Jičína postrádal zaměstnavatel pan Cabák, ten za námi dokonce jezdil a přemlouval k návratu, ale bylo to marné. Chyběli jsme i celému tanečními kroužku, kam jsme pro ukrácení dlouhé chvíle docházeli a kde jsme právě před odchodem nacvičovali Českou besedu.

Také se nám stýskalo po divokých nocích paní domácí. Byla to vdova po partyzánovi a měla skoro každou noc bujaré návštěvy ruských vojáků a kolegů partyzánů. Od jejího hlučného pokoje nás oddělovaly jen dveře, které byly z naší strany zataraseny skříní. Jednou, když jsme nebyli doma, navštívil někdo náš pokoj. Jediné, co jsme pak postrádali, byl balíček těch prezervativů, které u nás doma zapomněl ruský doktor a které jsem já nikdy nepoužil.

Když jsem poprvé uviděl monstrum, na kterém jsme měli létat, byl jsem zděšený a nevěřil jsem, že se to vznese do vzduchu. Byla to křídla na drátech, pod tím sedačka jak na bidélku, nožní šlapadla pro řízení směrového kormidla a mezi nohama knipl (hlavní řídící páka). Postupně nás učili tuto obludu ovládat.

První pohled na kluzák ŠK -38, Stojím dole vlevo u křídla

Průkaz z roku 1946

Jako první bylo takzvané balancování, to znamená, že kluzák stojí proti větru, instruktor drží křídlo a žák se snaží aby balancováním toto křídlo udržel ve vodorovné poloze. Toto se provádělo na kopci.

Druhá fáze byly smyky prováděné pod kopcem na přistávací dráze. Kluzák se postaví proti větru, ukotví se a vepředu se zapne startovací lano, které má dvě boční lana. Za každé táhne stejný počet žáků a ti jsou od sebe vzdáleni tak, aby kluzák po napnutí a následném uvolnění lana instruktorem projel mezi nimi.

Třetí fáze jsou skoky, procedura je stejná jako u smyků, jen lano se postupně napíná tak, aby kluzák postupně létal dál a dál. Tato fáze se prováděla tak dlouho, až ji každý žák bezpečně ovládal.

Další výuka se již prováděla s kopce, a to ze startovacího prkna. Lano se napínalo ze začátku jen málo, aby kluzák letěl nízko nad zemí. Zkouška A - to bylo bezpečné přistání rovně. Zkoušku B složil ten, kdo bezpečně zvládl zatáčku doleva a přistání, zatáčku doprava a přistání. Nácvik na zkoušku C se začínal v letech na „Gondole“, nebo na „Honzovi“ pak začaly lety na větroních v našem případě to byly lety na GRUNAU BABY po našemu na Bejbině.

Již po krátké době část absolventů tohoto kurzu byla pověřena funkcí pomocných instruktorů a podílela se na výcviku dalších žáků. A tak jsme se se Zdeňkem stali zaměstnanci školy na plný úvazek.

V roce 1946 jsem se stal i učitelem plachtění

Denní řád školy:

06:30 nástup, hlášení, vztyčení vlajky, čtení denního rozkazu pak snídání

08:00-11:30 činnosti dle rozkazů

12:00-13:00 oběd

14:00-17:30 odpolední zaměstnání

18:30-19:30 večeře

19:30-22:00 teorie nebo osobní volno

22:30 večerka

Dnes je těžko pochopitelné, že tyto kurzy byly bezplatné, žáci si platili jen ubytování a stravu. Výcvik byl hrazen leteckým odborem ministerstva dopravy ARČS – plachtařský odbor.

Měli jsme velmi dobrou spolupráci jak s občany a institucemi v naší nejbližší obci Hůrka, tak také s úřady a prodejnami ve městě Nový Jičín. Prodejny nám zajišťovaly vše potřebné pro chod kuchyně a Hůrčané nás zvali na některé své akce. Třeba na společné hony, ty byly velmi bohaté a jejich závěry patřičně bujaré.

V květnu 1946 jsme jim však provedli velkou taškařici. Ve vesnici měli postavenou májku a na poslední květnovou neděli inzerovali „Kácení máje“ se zábavou. Uprostřed noci z pátku na sobotu jsme jim tu májku, přestože stála uprostřed vsi vedle obecní váhy, skáceli a hlídače, který byl pověřen její stráží, v té váze zamkli. Májku jsme odnesli a vztyčili na kopci vedle hangáru plachtařské školy. V sobotu ráno bylo v Hůrce velké pozdvižení. Za námi nahoru přijel předseda Národního výboru pan Vylíčil se dvěma příslušníky SNB, velmi prudce se do nás pustili a rozkázali, že do večera ta májka bude stát opět na původním místě. My jsem se však nedali, byla z toho obrovská hádka a tahanice. Zpočátku vyhrožovali, ale pak už prosili, protože na druhý den mělo být to inzerované „kácení“ se zábavou.

Dali jsem jim tedy návrh, že akce bude u nás na kopci. My v hangáru zabezpečíme posezení a vyzdobený taneční parket a oni hudbu a občerstvení.

Nakonec se jim veselice mezi letouny tolik líbila, že si ji zde objednali i na příští rok.

Zúčastňovali jsme se akcí, které se v obci pořádaly - Závěr honu

Jak „Hůrka“ vznikla.

V roce 1941, za války, zde za přispění průmyslníka Hykla

zřídil německý fligerkorps plachtařské učiliště. Hangár a dílny byly přesunuty z kopce Svinec, kde se za První republiky plachtilo. Němci vybudovali cestu, ubikace, hospodářskou budovu a za hangárem malou vilku pro velitele. Až do konce války tu prováděli velmi tvrdý výcvik, což dotvrzovaly všude přítomné nápisy nešťastných frekventantů: NICHT VIDER HURKA (nikdy více Hůrka).

Po osvobození byl majetek školy částečně rozkraden okolním obyvatelstvem. Již 10. května 1945 žádal MNV občany, aby byly zcizené předměty vráceny, jak dalece však byla tato výzva splněna, to těžko kdo posoudí, protože se sem nejprve nastěhovali partyzáni První brigády Jana Žižky a pak jednotka Čs. armády pod velením Leopolda Jaška.

O plachtařský výcvik byl velký zájem nejen v Novém Jičíně a jeho okolí, ale také v Ostravě, Olomouci, Prostějově a jinde. Výcvik proto probíhal nepřetržitě v několika družstvech, podle kapacity ubytování. Během této doby jsem poznal spoustu skvělých kamarádů jak mezi spoluzaměstnanci, tak i mezi tou spoustou žáků, které jsem během těch dvou let pomáhal vycvičit. Od mnohých mám pamětní fotografii, někdy dokonce i s věnováním. Některá přátelství vytrvala dodnes jako například se Zdeňkem Palkovským (zemřel v březnu 2012 ve svých 95 letech – je na snímku ve druhé řadě zleva jako první), Jiřím Syrůvkou, Suchánkem, Plajnerem, Vylíčilem. Přátelství s Bronislavem Gromnicou , Jardou Petrem, Milanem Palackým, Jendou Horákem a dalšími však bylo ukončeno jejich odchodem do leteckého nebe.

Na Hůrce jsem od některých žáků obdržel na památku fotografii

Mezi další zaměstnance patřily především kuchařky - jako první to byla Polda Košárková, dále Anežka Koštářová a paní Vylíčilová. Pak zde byla účetní Jana. Kuchařce paní Poldě se létání tak zalíbilo, že požádala vedení, aby se při své práci mohla učit létat a docela jí to šlo. Dokonce na ni někdo z přítomných složil písničku:

Poldá – to je kuchařka,
pálí se jí zásmažka.
Když uvidí mašinu,
hned je oběd na sviňu.
Bajou, bajou.

Děvčat ve výcviku nebylo mnoho, ale o jedné se přece jen musím zmínit. Byla to partyzánka Věra Naděžda Ryšavá. Byla velmi svérázná a veselá, také u nás zůstala více než tři měsíce.

Na snímku s partyzánkou Věrou Naděždou Ryšavou.

Na Hůrce jsem byl od 19. srpna 1945 do 30. června 1946 téměř nepřetržitě, odjížděl jsem jen na občasné návštěvy rodičů a 9. prosince 1945 jsem byl v Praze kvůli složení pilotní zkoušky. Úkoly jsem sice splnil, ale do pilotní školy jsem pro velký počet uchazečů přijat nebyl.

My zaměstnanci výcvikového střediska jsme trávili na Hůrce dokonce i vánoční svátky.

Za tuto dobu jsem se naučil létat na větroních, stal jsem se instruktorem a vycvičil mnoho nových pilotů plachtařů. V té době jsem na svahu, který měřil 360 metrů provedl pětihodinový let, což byla první podmínka pro získání „Stříbrného C“. Další dvě podmínky tj. výška a přelet několikrát jsem splnil při plachtění na vojně, ale úkoly nebyly registrovány sportovním komisařem, takže „Stříbrné C“ oficiálně nemám.

Prováděli jsme i různé odvážné kousky:

Na kluzáku ŠK-38 jsme létali dva, ten druhý stál za sedačkou pilota (byla to rarita).

S kluzákem ŠK-38 jsme také prováděli bombardování na cíl. Používali jsme k tomu čtyři závaží, která byla umístěna v dolní části před pilotem a byla určena pro vyvážení pilota. Jejich vypínání bylo přivedeno na provázcích k pilotovi. Na přistávací dráze jsme měli vytýčené cíle pro zásahy a to se vyhodnocovalo.

Tyto akce jsme prováděli jen v týdnu mezi kurzy.

Jednou jsme se s Milanem Palackým sešli na Hůrce, právě když foukal příznivý vítr pro létání na svahu. Vytáhli jsme větroně (bejbinu) upevnili ji na startovací prkno, upevnili nejprve jedno lano, připevnili, pak natáhli druhé lano a upevnili. Milan sedl do větroně a já ho odstartoval. Létal třicet minut. Svezl jsem pak motorkou lano dolů, větroně jsme společně upevnili, já jsem s motorkou zajel na kopec, spustil naviják a Milana s větroněm vytáhl. Vše se opakovalo, jen s tím, že nyní jsem letěl já. Taky mně se podařilo uchytit se na svahu a létal jsem asi dvacet minut.

Z tohoto našeho extempore nebyl pochopitelně Jarda Milek, velitel školy nadšený, ale řekl jen, ať to víckrát nezkoušíme a žádný další problém z toho nedělal.

Silvestr 1945 byl velice veselý, měli jsme dostatek jídla i pití a rozjela se zábava.

Se Zdeňkem jsme našli krabici po Němcích, která byla plná masek různých zvířat, a po půlnoci jsme se vždy po zabouchání začali ve zvířecí podobě zjevovat v oknech, pokaždé v jiném. Nastalo velké pozdvižení, protože jsme masky měnili a ve „strašení“ se střídali, aby nás kluci najednou nepostrádali. Pak jsem na chodbě potkal rozezleného velitele, řekl, že jde pro pistoli, že už se těmi cizími výtržníky nenecháme vyrušovat. Museli jsme tedy s pravdou ven, aby nás Jarda nezastřelil. Všichni chtěli, ať se jim v těch převlecích předvedeme a byla z toho velká zábava.

Silvestr u větroně. Zleva účetní Jana, její manžel, kuchařka Polda, já a nahoře velitel školy Jarda Milek.

Stejná obsada. Vlevo od kytary stojí paní Milková a vpravo její syn.

Na další zkoušky do pilotní školy jsem byl pozván 9. května 1946, opět jsem všechno splnil a znovu mi napsali, že pro velký počet uchazečů jsem přijat nebyl a mám to zkusit příští rok. Další žádost jsem již nepodával a rozhodl jsem se pokračovat v létání v aeroklubu.

Když jsem byl v Praze na zkouškách, měl můj nerozlučný kamarád Zdeněk Grygar havárii s větroněm a v době léčení si podal žádost na studium zemědělské školy v Opavě. Byl přijat a tím naše společná letecká dráha skončila.

Na jaře roku 1946 jsme se domluvili s kolegy z ostravského aeroklubu, že si zajedeme na měsíc na Slovensko do Zemské plachtařské školy Straník u Žiliny. Naši partu tvořili kluci, které jsem učil létat na Hůrce, byli to Palkovský Zdeněk, Surůvka Jiří (fotil), Klevar Jiří a Lněnička. V této sestavě jsme se 1. června hlásili u velitele ZPŠ pana Stejskala, který nás velice přátelsky přijal. V kostce nás seznámil s jejich prací a představil nám instruktora, Jano Budíka, který nás seznámil s denním řádem a pak nás ubytoval.

Ranní nástup na Straníku, stojím vlevo.

Měli jsme smůlu, protože skoro celý první týden nám vítr nefoukal, až jednoho jitra nás pan Stejskal přišel budit a hartusil, ať urychlíme přípravu, že budou dobré letové podmínky. Z hangáru jsme vytáhli tři větroně, samé Bejbiny. Velitel určil pořadí. Jako první, že budu startovat já, a to startem z velkého Straníku, protože to ještě málo fouká, jako druhý bude Zdeněk Palkovský a pak další, ale už z malého Straníku. Vytlačit moji Bejbinu na velký Straník stálo obrovské úsilí, ale prý se to urychlí. Nahoře na kopci foukal vítr podstatně silněji. Po startu jsem velice rychle nabíral výšku a během několika minut jsem byl sto metrů nad svahem, takže jsem již využíval celou jeho délku, což bylo víc než čtrnáct kilometrů. Byly to vlastně svahy dva Straník a Duben, který se rozprostíral nad městem Žilinou. Když jsem prolétával nad nízkým Straníkem, zpozoroval jsem, že se tam chystá další Bejbina ke startu, asi Zdeněk. Pozoroval jsem jeho let - první zatáčka doprava, pak doleva, průlet nad místem startu a pokračoval kolem velkého Straníku. Tam se ale dostal na závětrnou stranu a vrazil do kopce. Toto všechno jsem já z té poměrně velké výšky viděl, proto jsem vytáhl klapky a klesal nad místo startu, kde byli všichni shromážděni, abych je upozornil, že se stala nehoda. Kdyby situace nebyla tak vypjatá, působilo by to humorně, protože já mával křídly na ně a oni zase vesele na mě. Pokračoval jsem proto do místa havárie a tím jsem se také dostal do závětrné oblasti, výška mi velkým tempem klesala, tak jsem zvolil jedinou možnou variantu, a to přistání proti svahu. Přistál jsem bez poškození větroně nedaleko místa havárie, ale opustit svůj stroj jsem nemohl, musel jsem ho držet, hrozilo totiž zřícení. Zdeňka jsem však naštěstí viděl běžet několik desítek metrů nade mnou, volal jsem na něj, ale nereagoval. Hlavně, že neutrpěl žádné vážné zranění.

Můj letoun jsme pak na gumu odstartovali pro přistání na žilinské letiště. Tam pro mě přiletěl vlečný letoun a odstartoval se mnou nad Straník. Vše nakonec dobře dopadlo a ještě jsme si slušně zalétali.

Na Hůrce jsme pochopitelně měli také mnoho nehod, naštěstí, žádná nebyla smrtelná. Kluzáků a větroňů jsme měli plné hangáry a dílny, takže jsme po větších haváriích prováděli „táboráky“, v Loučce jsme navíc měli výborného opraváře pana Burkerta, byl to Němec, velmi hodný člověk, který zde však nechtěl zůstat. Říkal, že musí odejít a podílet se na obnově Německa.

Také já jsem havaroval, v mém případě se však „táborák“ na místě z bezpečnostních důvodů nekonal, protože jsem spadl do lesa, kousek od triangulačního bodu. Jak k této příhodě došlo:

Proslýchalo se, že Němci využívali pro létání také směr severovýchod, zatímco my jsme doposud létali jen na jihozápad. Proto jsme se jednou, když foukal příznivý vítr od severovýchodu, rozhodli, že to také vyzkoušíme. Los padl na mě. Při plánování letu jsme ale nevzali v úvahu, že Hůrka má tvar rohlíku v délce 360 metrů a jeho konce jsou zahnuté směrem na jihozápad. Proto, když vítr foukal více od severu, tak druhá část, ta východní byla závětrná. Když jsem do ní po startu vletěl, místo očekávaného stoupání jsem začal prudce klesat. Než jsem řekl švec, byl jsem v lese. V momentě byla křídla očesaná stromy a kabina zůstala viset asi tři metry nad zemí. Zdálo se mi však, že má tělesná schránka je úplně v pořádku. Snažil jsem se proto dostat z kabiny a sešplhat dolů. Po došlápnutí na zem jsem ale ucítil na zadku bolest, sáhnul jsem si tam a zjistil, že mám protržené, zakrvácené kalhoty. Chtěl jsem se proto do kabiny vrátit a zjistit, co to způsobilo. Vtom přiběhl nějaký chlap s bičem v ruce a povídá: „Co ten, tam nahoře, žije?“ Tak jsem odpověděl, že nevím, ale že se tam zrovna chystám podívat. Když jsem vylezl nahoru, zjistil jsem, že sedačka byla proražena větví a ta způsobila to mé zranění na zadnici. Pak jsem se tomu kočímu, který zde pracoval na stahování stromů, přiznal, že já jsem ten nešťastník, který havaroval. On mi potom vyprávěl, jak se nehoda jevila jemu - klid, najednou strašná rána, obrovský praskot a pak opět klid. Utíkal se tedy podívat, co se stalo.

Větroň byl na mraky, jeho zbytky jsme museli po částech svézt na příhodné místo a zapálit. Toto byla naše první a poslední zkouška létat také na severovýchod.

Snímek mého havarovaného větroně v lese.

Větroň je připraven na“táborák“.

Obrovskou tragédií byla letecká havárie našeho milovaného velitele Jardy Milka. Za špatného počasí, při letu z Čech, narazili do Českomoravské vysočiny. On i jeho kolega zahynuli. Byla to strašná rána pro celou plachtařskou školu a hlavně pro jeho manželku a dva syny.

Vedení školy převzal Karel Benhoizer z Hodkovic, ten zde ale nechtěl zůstat, a proto dočasným řízením plachtařské školy jsem byl pověřen já. Stejně, už ale prosakovaly informace o tom, že Hůrka bude mít ukončen statut Zemské plachtařské školy a bude to jen Krajská plachtařská škola řízená Aeroklubem Nový Jičín.

Vyúčtování nákupů pro provoz naší kuchyně se provádělo v obchodech v Novém Jičíně vždy jedenkrát měsíčně. Tentokrát tato povinnost padla na mě. Měl jsem v peněžence dvacet tisíc ve stokorunách. Prkenici jsem uložil do zadní kapsy kalhot a na naší školní motorce jel účtovat. V prvním krámu jsem sáhl do kapsy a zjistil, že tam nic není, aniž bych cokoliv vysvětlil, vypadl jsem z obchodu, nasedl na motorku a ujížděl zpět na Starý Jičín. Cestou jsem stále jen koukal, jestli neuvidím něco, co by připomínalo nález peněz. Až ve Starém Jičíně na náměstí, při odbočování směrem na Hůrku, jsem konečně ucítil potřebu někoho se zeptat. Právě v tom směru od Hůrky vyjížděl děda s vozíkem a když jsem začal, tak říká: „To vy jste ztratil?“ a ukázal mi moji peněženku s asi devatenácti tisíci. Poprosil jsem ho, aby si vozíček uschoval v hospodě, nasedli jsme na motorku a jeli na místo nálezu. Kromě pár stokorun jsme našli všechno. Zajeli jsme zpět do hospody a začali pořádně oslavovat – až do doby, než si pro dědu přišla babička s dcerou. I když nic nechtěli, dal jsem jim nálezné a radostně se s nimi rozloučil. Druhý den jsem už provedl vyúčtování bez potíží.

Velice krátkou dobu jsem si lebedil ve vilce velitele, pak jsem vše připravil a předal zástupcům novojičínského aeroklubu.

Obsah © Svaz letců Příbor, z. s. | Design & grafika © Pavel Šenk