Lubomír Juriš: Zvláštní předpoklad k letecké nehodě

V příbězích zveřejněných na těchto stránkách je popsáno několik předpokladů k letecké nehodě (PLN). Velmi zajímavě a podrobně popsali svoje příběhy, jejich průběh a řešení na letounech řady MiG-21 piloti mjr. Olajec a mjr. Roš. V době kdy se oba případy staly, jsem působil u stejného pluku v technických funkcích a na oba si pamatuji. Po jejich přečtení se mi po několika desetiletích vybavily už zapomenuté detaily a podrobnosti. Při jejich čtení jsem si vzpomněl na podobný PLN, který snad doplní popisovanou problematiku z jiného úhlu pohledu. Zálet jako takový, byl po provedení složitých oprav a prací na letounu naprostou nutností a nezbytným úkonem před jeho předáním do běžného provozu u leteckého útvaru. V následujícím příběhu se snad potvrdí i velmi často používané rčení, že "v letectví neexistují maličkosti".

Po celou dobu co existovalo vojenské letiště v Mošnově, přitahovala letadla a činnost kolem nich, zájem nejen dospělých, ale zejména dětí všech věkových kategorií z blízkého i vzdáleného okolí. Právě z tohoto důvodu uspořádaly útvary dislokované na letišti mnoho akcí zaměřených právě na prezentaci široké škály leteckých činností, orientovaných v té době hlavně do oblastí směřujících k propagaci armády. Mnohokrát byla umožněna návštěva letiště i individuálně menším skupinám dětí ze škol a pionýrských organizací. Jednu trochu kuriózní návštěvu dětí, která skončila předpokladem k letecké nehodě (PLN), teď v krátkosti popíšu.

Autor povídky první zleva.

V sedmdesátých letech (20. stol.) měl 8. stíhací letecký pluk ve výzbroji kromě většiny letounů MiG-21 třech základních modifikací i několik letounů L-29 Delfín. A právě tento letoun je středem tohoto příběhu. Po opravě většího rozsahu jednoho z letounů L-29 v technickém oddělení útvaru (TO) a dokonalé kontrole všech jeho systémů na zemi, bylo předpisem nařízeno tento letoun před jeho předáním do běžného provozu tzv. zalétnout zkušenými piloty. Ti byli po proškolení určeni právě pro tuto činnost s plnou odpovědností za výsledky testů, kontrol a prověrek všech systémů letadla, provedených během záletu. Praxe byla taková, že z důvodu větší efektivnosti hlavně z hlediska zabezpečujících útvarů, se prováděly zálety v jednom naplánovaném dni. Piloti tak postupně zalétly všechny na zálet čekající letouny. V popisovaném případě to však bylo jinak. V určený den nebylo třeba zalétnout žádný jiný letoun a tak byl k záletu připraven jenom tento jediný L-29. V dopoledních hodinách byla na letounu provedena předletová příprava všemi odbornostmi. Praxe naprosto běžná, opakující se do této doby mnohokrát a naprosto ničím se nelišící od všech předešlých předletových příprav na tomto typu letounu. Po jejím ukončení a podepsání provedených prací v denníku letounu, čekal Delfín ještě chvíli na lepší počasí a na pokyn řídícího létání určené osádce. Právě v této době vystoupila na okraji stojánky z autobusu skupina asi třiceti dětí – pionýrů, v doprovodu příslušníka štábu útvaru a třech pěkných pionýrských vedoucích. Protože v cestě na stojánku první letky stál této početné skupině právě tento letoun, stal se on hlavním zájmem dětí. Hlavním zájmem technika letounu se staly pro změnu už zmíněné tři vedoucí. Velmi těžko se dá uhlídat třicet párů dětských rukou při kontaktu s trupem letadla a jeho vybavením. K tomu doplním jenom to, že konzumování různých pochutin vybalených z tašek a batůžků současně se snahou osahat si skutečné letadlo, nemělo vůbec nic společného s pravidly hygieny. Obdiv si zaslouží i technik letadla s jakou pečlivostí pomáhal vedoucím při vstupu do kabin a snahu o jejich přikurtování do popruhů sedaček Delfína. Dnes už nemohu s jistotou říct, jak dlouho trvala obhlídka. Vím však, jaké neskrývané nadšení vypuklo hlavně u kluků při příchodu pilotů a zjištění, že uslyší a uvidí toto letadlo v akci. Jen s velkým úsilím vedoucích a i naší pomocí se podařilo dostat skupinu do bezpečné vzdálenosti. Výkřiky dětí záhy přehlušil spuštěný motor a děti držící si dlaně na uších se stali méně nebezpečnými a sledovali vyrolování letounu a úkony na čáře předběžného startu. Nadšení z exkurze vystřídal smutek a zklamání po pokynu vedoucích k nástupu do autobusu a odjezdu z letiště.

Naprosto odlišná situace nastala záhy po odstartování letedla pro piloty a všechen zainteresovaný personál. Reakce na informaci z věže od řídícího létání, že piloti ohlásili nefungující palubní přístroje, se dá jen těžko popsat. Druhá upřesňující informace, že se jedná o barometrické rychloměry a ukazatele Machova čísla a to v obou kabinách a že zálet je přerušen, naše napětí ještě vystupňovalo. Poslední možná šance, přejít na záložní Pitotovu trubici také nevyšel a tak úvaha vyslat do vzduchu jako pomoc další letoun se stala zcela reálnou. Nepamatuji si jestli k tomuto kroku došlo, nebo naši piloti uplatnili své mistrovství a přistáli bez pomoci. Pamatuji si ale velmi dobře ten pocit úlevy, když Delfín naroloval na stojánku a vypnul motor.

Takové krásné éro to je...

Po vzniku takovýchto situací byly nařízeny standardní postupy. V první řadě došlo k zaplombování veškeré dokumentace letadla a obou kabin, spojené se zákazem provádění jakýchkoliv prací na letounu až do vyřešení případu. To měla za úkol odborná komise určená rozkazem velitele útvaru. A právě tato komise určila a osobně dozorovala provádění prací směřujících k objasnění příčin vzniku PLN. Dalším úkolem komise byla podrobná analýza všech spolupůsobících faktorů, které nežádoucí stav způsobily a v konečném důsledku zpracování a zobecnění takových závěrů pro celé letectvo, aby k podobné situaci nemohlo v budoucnu dojít. První takovou operací byla kontrola jak hlavního tak i záložního systému snímaní vzdušných tlaků, jejichž hlavními agregáty jsou Pitotovy trubice upevněny na náběžných hranách obou křídel. Po připojení kontrolního zařízení k Pitotovým trubicím a pokusu o vyvození odpovídajících hodnot tlaku v systémech se očekávaní potvrdilo. Oba systémy byly naprosto neprůchodné a ručky přístrojů v obou kabinách zůstaly na nulových hodnotách i po opakovaném přepínání z hlavního na záložní systém a zpět. Po napojení kontrolního zařízení na systém vzdušných tlaků až za zmíněnými snímači a tímto krokem vlastně vyřazenými, fungovalo všechno v obou kabinách přesně tak, jak mělo fungovat při záletu. Vadná součástky, v tomto případě dvě, byly nalezeny a vyměněny. Při detailní prohlídce obou vadných snímačů ve zkušebně palubních přístrojů byla zjištěna neznámá světlá hmota v komůrkách celkového tlaku snímačů, tj. v duté části špičky Pitotových trubic. Po jejím vyloupnutí a rozmělnění mezi prsty prozradila vůně, že neznámá těsnící hmota je dužina obyčejného jablka. Na kvalitě ucpávky a její připečení ke stěnám komůrek mělo svůj podíl i elektrické vyhřívání Pitotových trubic. Dodnes nikdo dokonale nezodpověděl otázku, jak se jablko dostalo do Pitotových trubic. Já osobně mám jediné vysvětlení. Je tím zřejmě nemalá radost dítěte s jablkem v ruce, kterému se podaří krásně a do patřičné hloubky vykrojit v něm otvory v místě očí, nebo nosních dírek a to navíc lesklým nástrojem umístěným na nosné tyči a tak trochu vyzývajícím k tomuto úkonu. Jsem toho názoru, že úplnou pravdu dnes už nikdo nezjistí a ani to není důležité. Důležitější je, že závěry vyšetřovací komise byly zpracovány velmi objektivně a důsledně. Není mi totiž známo, že by se podobný případ ještě někdy zopakoval. Pro několik z nás figurujících v tomto předpokladu to mělo ještě ten následek, že tento PLN snížil naše platy o 100 Kč na jeden rok. Že se ale vše odehrálo někdy během prázdnin a finanční postih platil pro rok kalendářní, stal se méně než polovičním, ale i tak dostatečně stimulujícím. Sám pro sebe jsem si vzal další ponaučení v tom smyslu, že při každé další podobné akci spojené s dětmi na letišti jsem se snažil vnímat věci v širších souvislostech tak, abych zabránil podobnému případu, ale hlavně jakémukoli úrazu nebo poškození zdraví zejména u dětí. Závěrem dodám jenom tolik, že toto ponaučení se mi v dalších létech ještě nejméně jednou vyplatilo.

Už jenom krásná muzejní vzpomínka...

Profil autora:

Absolvent Vojenské odborné školy leteckých mechaniků Košice v roce 1966, odbornost elektrospecielní vybavení letounu, dosažená hodnost major, dosažená funkce inženýr el-spec. vybavení 8. stíhacího pluku, později starší učitel u 1. VSL.

Obsah © Svaz letců Příbor, z. s. | Design & grafika © Pavel Šenk